V pořadí již 209. výstavu v týnské galerii U Zlatého slunce naplnila v květnu fotografiemi Sára Saudková. Snímkům dala společný inspirativní název Andělé a padouši. Výstava potrvá do 26.května.

Populární fotografka, která byla žákyní a dnes je pravou rukou Jana Saudka, se fotografování věnuje aktivně od roku 1999, a to výhradně volné tvorbě. Má na kontě řadu výstav po celé republice, ale také na Slovensku, v Polsku, Rusku, Německu, Švýcarsku, Francii či Itálii. Navíc se její snímky objevují jako ilustrace v knihách, kalendářích a katalozích či na pohlednicích. Podle svých slov dokumentuje inscenovanými fotografiemi svůj soukromý život, ať už je řeč o loučení a čekání, anebo o tom mezi tím – láskách, touhách, osamění. „Jsem napjatá, jak přijmou lidé mé fotografie – koho pohladí, koho naštvou, koho rozjaří,“ říká třiačtyřicetiletá fotografka.

Vystavujete na jihu a konkrétně v Týně poprvé?
Do Týna jsem se vypravila s hordou cvalíků už vloni, a to na Vltavotýnské výtvarné dvorky, a jako správný pachatel se po roce vracím na stejné místo, do stejné galerie, tentokrát už se samostatnou výstavou. Před pár lety jsme měli společně s Janem Saudkem dlouhodobou výstavu fotografií také v Českém Krumlově. Nevím, jak to v jižních Čechách děláte, ale je tu vždycky nádherně. To kouzlo je zřejmě také v řece, která dělá tato města okouzlující. Idylická a tajemná…

Má týnská výstava pro vás nějaký zvláštní význam?
Mně se tady velice líbí – jsem staromil a vždycky oceňuji, když má místo své kouzlo a historii a nedá se splést se žádným jiným. A jsem napjatá, jak přijmou lidé mé fotografie – koho pohladí, koho naštvou, koho rozjaří…

Jaké téma vévodí této expozici?
Co vidí mé oči, co cítí mé srdce, co mám ráda, co mi schází, co mě provokuje. Může se to pojmenovat jakkoliv, ale pořád jsem to já schovaná za ostatní modely.

Co fotografujete nejraději?
Cokoliv, co chci zachytit napořád a na čem mi záleží, protože nic na světě netrvá věčně. Bohužel i bohudík.

Sázíte na náboj okamžiku, nebo dáváte přednost aranžovaným záběrům?
Je to tak půl na půl. Aranžuji, připravuji, šteluji své modely – ale s přáním, aby to vypadalo úplně přirozeně, jako kdybych zrovna procházela náhodou kolem s fotoaparátem v ruce. Nejsem pedant, nejsem precizní, spoléhám na instinkty, děsím se dokonalosti a obdivuji se spontánnosti. Takže, aby fotografie dopadla tak, jak si přeji, dávám jí kus volnosti a prostoru pro náhodu, pro nečekanou změnu. Pak to bude ono.

Co byste nikdy nefotografovala, co je pro vás ve vašem uměleckém krédu tabu?
Nefotografovala bych nic, co sama nemám ráda a co mi není příjemné – násilí a cokoliv, co snižuje důstojnost. A nebavilo by mě ani bezdůvodně fotit celebrity. Fotím to, co mě těší – je to jediný způsob, jak si zachovat lásku k fotografiím a nebrat ji jako povinnost. Fotografii si hýčkám.

Máte nějaký svůj vzor?
Je dobré mít vzor – ne kvůli kopírování, ale abyste si vytříbili své vnímání světa a našli vlastní rytmus a směr kroků, které vás povedou vlastní cestou. Je obohacující prohlížet staré fotografie pana Drtikola či pana Sudka a vědět, že to nejsou „staré krámy“, naopak že jim stále tepe srdce. Stejně tak jako fotografie Jana Saudka, který si vytvořil vlastní, nezaměnitelný styl. Líbilo se mi vždycky Bratrstvo a Václav Jirásek – klasická fotografie, u které nepotřebujete výklad, o co v ní vlastně jde.

Je poměrně málo žen, které se prosadily ve fotografii…
Pro mne je obdivuhodná Sally Mann pro svou odvahu portrétovat čistě a zároveň odvážně vlastní děti – nadto v prudérní Americe. U nás mě napadá Gábina Fárová a Ida Saudková, obě jdou tvrdošíjně svou cestou a kašlou na to, co zrovna letí… Bohužel i ve světě fotografie řádí takové nesmysly, jako jsou „módní trendy“ – obvykle se na to nedá koukat, infikuje to všechna možná mezinárodní fotobienále a přehlídky a naštěstí to po pár letech vždy vyvane a je pokoj. Dokud nepřijdou další…

Co si myslíte o perspektivě české umělecké fotografie?
Upřímně řečeno nemyslím si nic, vlastně ji ani neznám. A to je to nejlepší, co může fotograf říci – hledí si svého a neztrácí čas sledováním, hodnocením a kritikou ostatních. Já pořád věřím na to, že lidé se za celá tisíciletí nezměnili a pořád se chtějí dívat na něco, co je jim milé, co je přenese na chvíli do jiného světa, co jim připomíná city a vzpomínky, které jinak schovávají nebo které už zapadly bůhvíkam.