Známá malířka Renata Klogner Štolbová z Dobré Vody u Českých Budějovic loni ilustrovala útlou knížečku od Františka Halase Dát život němým věcem světa. „Pro mě to byla několikanásobná radost,“ přiznává ilustrátorka, jejíž předkové měli v Táboře tiskárnu.

Ilustrovat dosud neznámé dílko známého básníka bylo pro vás asi potěšením, že?
Z prosby o spolupráci na téhle malé bibliofilii jsem měla skutečně radost. Také proto, že mám ráda paní Dagmar Blümlovou, která ji připravila. Skoro před třiceti lety mě učila na pedagogické fakultě, než jsem odešla studovat do Prahy na VŠUP. Po letech jsme se sešly, abychom připravily tuhle půvabnou maličkost.
Pro mě to byla několikanásobná radost. Původně jsem ilustrátorka, protože jsem vystudovala ateliér ilustrace a grafiky. Knížka je ve mně jak v koze, takže setkání s knížkou je pro mě vždycky radost a v téhle podobě radost ještě větší.
Když byla knížka hotová a ležela přede mnou, tak jsem si vzpomněla na mého dědečka Petra Franka, který míval v Táboře tiskárnu. Tu založil jeho dědeček Jan Karel Frank.

Jací byli vaši táborští tiskařští předkové?
Dědeček byl většinou nucen tisknout obchodní tisky pro obživu, ale občas si dovolil udělat nějakou krásnou maličkost. Měl takový tajný sen, že bude-li jednou doba nakloněna a potřebné finance, tak založí ještě malou tiskárnu v Klokotech v Táboře. A ta se bude zabývat krásnými věcmi, bibliofilskými tisky na krásném papíře a s krásnými písmy, která dědeček miloval. Rok 1948 ale znamenal prudké změny ve všech oblastech, takže tiskárna se nekonala. Místo toho se v případě dědečka konaly nucené práce na Slovensku v Handlové. Otec, který měl tiskárnu zdědit, odešel mezi černé barony. Dědeček by určitě rád viděl, že jeho vnučka se podílí na tak krásné knížce.

Při slavnostní vernisáži knížky 
v českobudějovické Komorní galerii U Schelů jste prozradila, že František Halas vám připomíná i dalšího vzácného člověka vašeho života, že?
Druhá vzpomínka spojená s touto knihou je trochu mladší. Když jsme uváděli knížku v Praze v knihkupectví Ostrov, což je původně nakladatelství Torst, tak mi Dagmar záludně položila otázku, co pro mě znamená František Halas. Napadl mě tehdy verš: Jak peníz položený tiše slepci z Halasova Podzimu.
Ten verš jsem poprvé slyšela ve 14 letech z úst milovaného a oblíbeného učitele českého jazyka a dějepisu, který byl zároveň i můj třídní učitel. Byl to Jan Maurenz. Není už bohužel mezi námi, onemocněl a v 60 letech zemřel. Vzpomínám na něj, protože pro mě udělal mnoho dobrého. Objevil moje dobré vlastnosti, nechal zaznít těm lepším. Nechal mě malovat a ilustrovat čtenářské deníky. Senzačně nás učil a měli jsme ho rádi kluci i holky. Byl to krásný talentovaný muž s dobrým srdcem.

Vidím ho jako dnes, nosil kostkovanou košili, manšestrové džíny a boty, vypadal něco mezi Robertem Redfordem a Paulem Newmanem. Měl krásný hlas, krásně přednášel, recitoval a vyprávěl. V rozbouřené třídě si dokázal zjednat naprosté ticho. I největší zlobilové ztichli jako pěny, že byste slyšel špendlík spadnout na zem.

Když jednou velmi napínavě vyprávěl o mistru Janu Husovi a husitském povstání, zvonilo na velkou přestávku a on chtěl skončit. My ho ale prosili, aby nám to dopověděl, takže vyprávěl i přes přestávku, což se učitelům běžně nestává. To se stávalo Janu Maurenzovi.

Kam jste chodila do školy?
Chodila jsem na českobudějovickou základní školu Grünwaldova, byla to tehdy úplně nová hypermoderní škola. Moc se mi ale nelíbila, protože byla velká a odlidštěná, dlouhé chodby, velká okna. Mám radši intimnější prostředí. Prostředí ale bylo poznamenáno dobou a vlídné k dětem tehdy příliš nebylo. Právě Jan Maurenz dokázal velké nehostinné třídy prozářit. Ten totiž zářil jako slunce.

Máte ve svém životě víc lidí, kteří září jako slunce?
Mám, určitě mám. Jedním z těch, kdo pro mě září jako slunce pořád, je můj oblíbený kněz jezuita Ludvík Armbruster. Od roku 2000 se snažím každý rok jezdit na duchovní cvičení pod jeho vedením, jsou to ignaciánské exercicie. Jezdívali jsme do Příbrami na Svatou Horu, do Kostelního Vydří, do Nových Hradů. Doufám, že ještě někam pojedeme.
Tenhle člověk skutečně září jako slunce. Kategorie farář, kněz nebo jezuita padají s tím, že otec Ludvík je Boží člověk a Boží dítě.


Dát život němým věcem světa

Bibliofilie Dát život němým věcem světa představuje dosud nepublikovaný neznámý text Františka Halase (1901 – 1949). Jde o jeho první pokus vyslovit poslání poezie a úlohu básníka, který roku 1931 inicioval jeho přítel, budoucí známý překladatel A. Skoumal. Třicetiletý básník jím před osmdesáti lety v Olomouci uvedl večer poezie. Unikátní text, jenž se vymkl pozornosti halasovských badatelů, vyniká upřímností a pokorou při hledání slova. I když jsou Halasovy pozdější známé eseje na dané téma formálně dokonalejší, jedinečnost prvotní, až zajíkavé výpovědi má neopakovatelné kouzlo. Knížka, již editovala Dagmar Blümlová a ilustrovala Renata Klogner Štolbová, je zároveň poctou 110. výročí básníkova narození. Knihu koupíte v Komorní galerii U Schelů v Panské ulici v Českých Budějovicích.