Můj první vjem byl: erupce barev. Je pro vás barva jen prostředek, nebo i cíl?
Je to vždy souvztažnost. Barva je prostředek, jakým člověk vyjadřuje své emoce a nálady. Na druhou stranu se může vyjadřovat, takže začne tu barvu špinit. Cíl je, aby zůstalo u čisté barevnosti.

Michael Rittstein říkal nedávno, že některé barvy znovuobjevil. Máte také nějakou takovou?
Když jsem začal, tak jsem si hodně tykal s romantickými barvami, s modrou a hnědou. Je to cíl mého usilování, ale pořád mi to nejde, stále jsem u červené a oranžové.

Ta červeno–oranžová je hodně dominantní, třeba pro obraz ezoterického studia, který mě pobavil. Máte s ezoterikou vlastní zkušenost?
Je to spíš taková provokace. Mezi jinými hroznými dírami jsem měl jeden moc příjemný ateliér v Jakubské ulici, tam se mi malovalo opravdu blaženě. Beru červenou tak, že je to barva života.

Zaujaly mě také obrazy Zimní výbava. Co vás k nim inspirovalo? Picassův Piják absintu?
Jde o tu zimní výbavu. Už jich je asi šest, namaluju ji skoro každý rok, protože zimu je těžké přestát. Zvlášť pro malíře, protože většinou mívá promrzlý ateliér. Já mám rád zmijovky, chodím v tom i spát a autoportrét je vždy reflexe, zjištění a zmapování stavu, v jakém jste. Je dobré, že se to zavedlo, protože každý rok udělám zimní výbavu trochu jinou. Zachycují situaci malíře v zimě, jednou máte prachy, jednou ne, v jednom životním období je na tom člověk blbě, jednou dobře. Je to zvláštní pravidelný komentář, glosa té zimy.

Jedna místnost je věnována erotickým motivům. Ve svém životopise zmiňujete ženu jako jednu ze svých životních učitelek. Platí to dodnes?
Rozhodně. Muž tu ženu ani nemůže pojmenovat, protože ona je všechno, co on není. Jako jin a jang, žena je doplněk toho mužského, pro nás úplné neznámo a každé neznámo je velká lekce pro člověka stejně jako vesmír. To bude platit ještě několik životů (smích).

Na některých figurách mě oslovily výrazné oči. Je to symbol, na který se zaměřujete?
Říká se, že oči jsou okna do věčnosti. Když jsme u těch ženských: žena, která mě osloví, tak vždy těma očima. Teprve pak se člověk podívá na zadek a další věci. Oči jsou úplný základ, očima se nedá klamat. Mně v tom hrozně pomohl kubismus a Picasso.

Důležité jsou pro vás sny. Povedlo se vám je někdy zhmotnit na plátno?
Ne, nikdy. Napodobovat sen, to je stejné jako s přírodou. Jak říká Picasso: příroda se nedá napodobit. Je potřeba pracovat jako příroda. Nejlepší vyjádření snu je to, že pracujete jako sen – iracionálně. Sen se odehrává v přítomnosti, to vás naprosto magnetizuje. Ale na sen vzpomínat, to se nedá nikdy dostihnout, to je kůň, který utekl.

Takže jste to ani nikdy nezkoušel?
Ale zkoušel. Výsledky nebyly nikdy dobré.

Kritik Radim Kopáč napsal, že se snažíte předat obrazu sebe sama. Nakolik?
Vždy, v té sebemenší skice, litografii nebo v šestimetrovém obrazu mi jde o to, vydat se ze sebe se vším, co k tomu patří. Když maluju, jsem anténa. Ta může zachytit veškeré signály prostředí, v němž se pohybujeme. Je potřeba to maximálně vystihnout. Se vším, s potem i krví.