Kapela Sem Tam, od jejíhož vzniku uplyne letos 30 roků, byla v době svého startu stejně populární jako Nezmaři. Prošla jí i řádka folkových osobností jako Pavlína Jíšová, Jaroslav Matějů, Vojta Zícha… V roce 1993 však dobře nastartovaná dráha vltavotýnské skupiny nečekaně skončila a nastal poměrně dlouhý útlum. Po několika neúspěšných pokusech o znovuvzkříšení se před dvěma roky podařilo jejímu zakladateli Luboši Markovi skupinu opět postavit na nohy a loni už okouzlila veřejnost prvním vystoupením. Od té doby se však složení znovu trochu zamíchalo, což jí ale nebrání v dalším rozjezdu. „Velkou motivací bylo, když si nyní na oblastním kole Porty zpívali lidé některé písničky s námi,“ říká kapelník Luboš Marek.

Vraťme se o těch třicet let zpátky a zavzpomínejme na začátky kapely.
Hrál jsem tenkrát s kapelou Roháči, ale pořád mě pronásledovala vize, jak bych chtěl muziku dělat poněkud jinak, podle svého. A tak jsem se rozhodl si prostě sestavit vlastní kapelu. První kroky k tomuhle cíli se datují do roku 1981 a dalo se nás tenkrát dohromady šest – kromě mne Petr Hensel, který v počátcích dělal taky většinu textů, Pavlína Jíšová, Jarda Matějů, Milan Tripes a Pepa Hlavenka, známý z teplických Průdušek, který se přestěhoval do jižních Čech kvůli zdraví svých dětí.

Proč se k Sem Tamu uvádí Týn nad Vltavou a jak název vznikl?
Protože tenkrát musel mít každý nějakého zřizovatele, tak naším se stala, díky mému přátelství s Milanem Šestákem, Osvětová beseda v Týně. Kromě toho já jsem z Týna, kde bydlím doposud a pracuji jako stavební technik na Temelíně. Co se týká názvu, ten vymyslela Pavlína Jíšová, když jsme se jednou vraceli hromadnou dopravou ze zkoušky, jako příhodný k té naší tehdejší komplikované existenci…

Kde jste tehdy zkoušeli a kde poprvé veřejně vystupovali?
Zkoušeli jsme, stejně jako třeba Bryčka, v Orlovně v Suchém Vrbném, což je budějovické předměstí. Byly to dost mizerné podmínky, ani v zimě se tam netopilo, takže jsme hrávali v kabátech… A veřejně jsme se poprvé prezentovali na krajském kole Porty v Metropolu a hned jsme postoupili do celostátního kola – Nezmaři byli první a my druzí.

Ale obsazení se asi měnilo, že?
To je zákonité. Pavlína s Matějem odešli na profesionální dráhu s Nezmary a Žalmanem, přišla Lenka Jakschová-Huszárová, skoro dva roky s námi hrála Pavlína Braunová, jejímž vokálem dostal zvuk kapely po odchodu Pavlíny Jíšové zase úžasný šmrnc. V roce 1988 s námi ještě vystupovala na Portě, a když se pak v srpnu ztratila, dost těžce nás to zasáhlo. O rok později jsme angažovali mladičkou Míšu Krmíčkovou. Chvilku s námi fungoval Zdeněk Schwager, na Portě v roce 1990 se k nám připojil Jirka Smrž, držitel Anděla, léta s námi hrál Vojta Zícha, Láďa Brtník Tvrzický, Zdeněk Bajza Petrla, chvíli i Tonda Hlaváč…

Jaké portovní vavříny jste utrhli?
V roce 1982 malou Portu, v dalších dvou letech velkou stejně jako Nezmaři. A v roce 1985 zabodovala moje písnička Starodávná s textem Karla Filipa. Naše písničky byly od roku 1982 snad na všech výběrech z Porty a hned po revoluci jsme dostali nabídku od Venkowa a nahráli naše jediné oficiální album Na ostří nože.

A kde jinak vás mohli posluchači slyšet a jaký byl váš repertoár?
Leckde po republice, hodně po jižních Čechách, ale klíčový pro nás byl festival Banjo Jamboree v Kopidlně. Žánrově to zpočátku byl takový aktuální bluegrassový prostřih, ale postupem času přibývalo věcí vlastních, kde jsem muziku dělal většinou já a texty Petr Hensel a Karel Filip. Naší silnou stránkou byly a jsou i nyní, alespoň doufám, vokály. I když určitý posun v soundu jsme teď zaznamenali, díky mladé krvi v kapele, a to hlavně po instrumentální stránce.

Žijí vaše písničky mimo kapelu i nyní?
Prostřednictvím Pavlíny Jíšové se hodně našich věcí ocitlo kdysi na repertoáru Weekendu, sem tam zaslechnu některou i od jiných kapel a mám radost, že nezapadly. Velkým potěšením a další motivací pro nás bylo, když si nyní na oblastním kole Porty v Soběslavi některé písničky zpívali lidé s námi.

Co jsi jako muzikant dělal ty osobně v oné víc než patnáctileté pauze?
Hrál jsem s jinými formacemi po klubech jako host, ale hlavně jsme asi deset let jezdívali hrát do Rakouska a Německa. Ovšem navzdory slušnému výdělku mě to nenaplňovalo a pořád jsem přemýšlel o obnovení Sem Tamu.

Takže ses o to pokoušel?
Asi třikrát, ale vždy to nějak kikslo, hlavně na obsazení. V roce 2008 jsme to zkusili rozjet s Jardou Matějů, ale teprve předloni se mi podařilo postavit sestavu, která mě uspokojovala a se kterou jsme poprvé vystoupili U Váňů jako hosté Honzy Bicana. A měli úspěch.

Ale i tahle sestava doznala změn…
Ano – v současnosti je nás sedm. Vedle zpěvaček Míši Krmíčkové-Hálkové a Lenky Jakschové-Huszárové je to zpěvák a mandolínista Pepa Pospíšilík z někdejší spřátelené Ztuhy, se kterým se muzikantsky známe a potkáváme už léta, banjista Filip Dubský (hraje ještě s bluegrassovou kapelou 3B), kytarista Luboš Maškara (dříve Al Boss) a nově vynikající pražský baskytarista Prokop Saidl. Každý jsme odjinud, dokonce i z Prahy a Brna, takže zkoušky probíhají s těmi, co jsou poblíž, a před vystoupením a na víkendových soustředěních se pak schází celá kapela.

A kde vás mohou posluchači slyšet?
Domovskou scénu máme v Sokolovně v Týně. Budeme účinkovat na Táborském koktejlu, Ražickém pražci, v pražském klubu U Vodárny, na Mohelnickém dostavníku, Blugrassovém maratonu v Borovanech u Tachova apod. Potom i na Vltavotýnských slavnostech na přelomu července a srpna a na podzim chystáme oslavy toho 30. výročí.

Nahrávku neplánujete?
Tu bychom chtěli mít hotovou už na naše podzimní oslavy. Budeme ji natáčet ve Vyšším Brodě u Honzy Friedla a měly by tam být asi tři staré písničky z první desky, ale v nových aranžích, nějaké převzaté věci, ale hlavně z velké části nové, na kterých se autorsky podílím já a Luboš Maškara, něco od Jirky Smrže, s texty od Karla Filipa a jednu písničku si otextovala i Míša.

Zřejmě dá v dnešní době větší práci vrátit se znovu na výsluní…
To určitě, ale všichni máme zájem navázat na starou tradici a znovu se poprat o přízeň publika. Takže pro to děláme, co je v našich silách.