Deska, jejíž křest proběhl 18. prosince v klubu Velbloud, obsahuje třináct nových skladeb. Autorský podíl na většině z nich nese zakládající člen Smutného Karla, hráč na klávesové nástroje, Eduard Hájek.

Ačkoliv skupina před deseti lety začínala jako revival rocku šedesátých a sedmdesátých let, přímých hudebních odkazů na toto období bychom na albu Smutný Václav nenalezli mnoho. Z hlediska stylu nahrávka ve většině případů představuje poměrně moderně znějící písničkový rock. Inspirace hudební psychedelií, blues〜rockem a jinými směry jsou však v hudbě stále patrné.

Dvanáct písní z alba Smutný Václav je opatřeno textem a pouze jediná skladba zazní ryze instrumentálně. Jde o závěrečné zvukově zajímavé Blues na konec. Ačkoliv se v minulosti na nahrávkách Smutného Karla nezřídka objevovaly anglicky zpívané písně, tentokrát autoři vsadili především na češtinu. Výjimkou je španělština ve skladbě Estando solo a slovenština v Prepáč.

Z hlediska zaměření textů se na desce prolínají dvě roviny. Tou první je „veselá nota“ písní Já na to píchám či již zmíněná Prepáč. Opačnou polohu pak představují existenciálně laděné texty mnohdy připomínající poetiku Josefa Kainara na slavné desce Flamenga Kuře v hodinkách. Přímou narážku nalezneme ve skladbě Má mysl je oceán ve verši: „Kdo chce osud jiný, nedojde, nenajde, jak v písních zní“. Bohužel, jak bývá v okruhu populární hudby velmi časté, ani autoři pojednávané desky se místy nevyhnuli používání klišé typu „metronom kroků“, duše čistá „jak odlesk neónů“ nebo lodě, „které míjejí svůj cíl“.

Z hudebního hlediska zaujme zvláště skladba Bezdomov můj Miroslava Oborníka a Jiřího Hondejse Jandy. Kontrapunkt klávesových improvizací a basové figury v sedmidobém metru zde působí nadmíru zajímavě.

Jednodušší skladby

Na podobnou metrickou nepravidelnost narazíme ještě v písni Má mysl je oceán. Zvláštní psychedelický charakter má potom skladba Pláž. Volné pojetí vokálního vícehlasu, stejně jako kontrast elektronických prvků s bluesovou foukací harmonikou dává písni neobvyklý výraz.

Většinu hudebního materiálu alba Smutný Václav však tvoří jednodušší skladby. Z nich stojí za zmínku kupříkladu „vypalovačka“ Estando solo s chytlavým refrénem nebo Všude nejlíp, doma dobře, při níž si nelze nevzpomenout na hit skupiny Blondie Tide Is High.

Nové album Smutného Karla obsahuje bezesporu pěkné hudební momenty. Na druhou stranu je ale nutné přiznat i některé nedostatky. Jde například o ne vždy zcela přesvědčivý instrumentální projev. Diskutabilní je rovněž míra invence a originality autorů, stejně jako síla umělecké výpovědi jejich skladeb. Méně podstatný nedostatek spočívá v kvalitě nahrávky vyplývající z omezených finančních možností skupiny. Zbývá připomenout, že zajímavý grafický design desky zdobí velmi pěkná typografie na titulní straně obalu.
Autor je muzikolog

JAN BLÜML