Známý jihočeský spisovatel Hynek Klimek (65) přiznává, že má respekt před strašidly, a s pokorou i zvědavostí už léta zachycuje příběhy a pověsti, které se tajemnými bytostmi jen hemží. Právě mu vychází nová kniha Šumava – Českokrumlovsko, kde najdete některé z podivuhodných příběhů a postav, opředených tajemstvím a neznámem.

Od příštího týdne v Deníku bude po celé prázdniny vycházet jeho seriál Strašení po jihočesku, které doprovodí ilustracemi malířka Zdenka Študlarová.

Setkal jste se s nějakým strašidlem nebo zažil zvláštní událost, kterou si rozumově nedokážete vysvětlit?
Strašidlům se rozhodně nevysmívám. Někdy se totiž dějí věci, že si člověk nemůže být úplně jistý, jestli je to normální, nebo není. Existují tajemná místa, kde člověk cítí jisté napětí a něco zvláštního. Nebojím se v noci přespat ve zřícenině. Když jsem byl ještě v mladších letech a cestoval, klidně jsem se vyspal pod širákem nebo v hradní zřícenině. Nikdy tam na mě nic zlého nepřišlo, že by mně to chtělo nějak ubližovat. Ale někdy jsem tam zvláštní pocity měl. Slyšel jsem noční zvuky, kdy jsem nevěděl, co si mám myslet, a říkal si: Byl to pták, nebo proboha, co to bylo? I to se mi stávalo, takže bych si s tím úplně nezahrával.
Napsal jsem knížku Strašidla od Šumavy po Prahu, kterou ilustroval Slávek Martenek. Byl to i seriál v novinách, kde jsem si ze strašidel dělal lehkou legraci. A sotva knížka přišla na trh, dostal jsem obrnu lícního nervu a měl nakřivo pusu. Strašidla se mi asi opravdu pomstila. Od té doby si ze strašidel legraci nedělám a beru je vážně.

Strašidelné příběhy vás provázejí od dětství. Čeho jste se jako malý bál?
Člověk se bojí ledasčehos. Měl jsem výborně vyprávějící rodiče, kteří mi povídali pohádky. Byly i pro větší děti, já Erbena absolvoval už jako mrňavý a bál jsem se. V té době to pro mě bylo docela silné, ale způsobilo to, že jsem drsné pohádky začal vyhledávat a milovat.
Mám raději pohádky, kde jsou ty opravdu echt potvory. Pohádky, kde se nic moc neděje a kde si princezna vezme prince, se mi nikdy nelíbily. Mně se spíš líbily ty, kde byli třeba i upíři a kostlivci, vstávající z hrobu. Takové jsem miloval. Jeden z mých velice oblíbených spisovatelů vedle Erbena byl dnes docela neprávem pozapomenutý Vilhelm Hauf, autor Malého Muka. Psal velice drsné povídky nebo pohádky. Byly chvíle, kdy jsem musel mít rozsvíceno, protože když se zhaslo, tak na mě lezla strašidla.

Kdy jste se dal do hledání strašidel a tajemných postav?
Rodiče mě vodili po památkách, ke kterým se pověsti vztahují. Najednou jsem také zjistil, že víl je vícero druhů. A začalo mě to vážně zajímat. Rodiče pověsti znali a dopředu mi říkali, že pojedeme tam, kde se povídá tohle a tohle. Odmala jsem byl tedy zaměřený na pověsti, ve kterých strašidla jsou. Jak někdo sbírá známky, já zase sbírám strašidla. Už odedávna.

Některé pověsti a strašidla se objeví během prázdnin i v našem Deníku. O čem bude váš letní seriál?
Seriál vychází z místních jihočeských pověstí a jedná se o jejich literární adaptaci. Snažil jsem, aby žádná část kraje nezůstala opomenuta, takže ze všech okresů je aspoň jedna z pověstí. Pokračování je celkem devět, dvě tedy připadají na Českobudějovicko – z Budějovic a z Lišovska, a dvě na Šumavu.
Snažil jsem se, aby pověsti byly i zábavné. Nevybral jsem jen brutální, i když ty mám, jak říkám, docela rád.
Seriál doprovází kouzelnými ilustracemi Zdenka Študlarová, která je pro mě fenoménem. Vždycky jsem toužil, aby mé povídání ilustroval autor, jako byla Helena Zmatlíková. Zdenka Študlarová byla pro mě velikým objevem. Už máme spolu dohromady asi pět knížek a rád bych s ní pokračoval i nadále.

Může si autor, který sbírá pověsti, do nich vymyslet nebo dotvořit nějaké postavy nebo strašidla?
V pohádkách ano, ale víla má mít pořád atributy víly. Nemyslím si, že víla může dělat něco jiného, navíc by pohádka měla být reálná. Nemám rád nelogičnosti, kdy víla mávne hůlkou a něco se změní, protože děj by měl být přirozený. Pověst je daná. Přitom se ale vyprávěla od chalupy k chalupě trochu jinak. Pověsti dokonce cestují, protože někomu se líbila, přenesl si ji do vlastního rodiště a začal vyprávět, že se to stalo tam. Našel jsem i jednu z vietnamských pověstí a podobnou jsem slyšel na Písecku.

Odkud pověsti berete a kam na ně chodíte?
Přečetl jsem spoustu knih a mnohé pověsti člověku utkví v hlavě. Pověsti jsou zpracovávané mnoha autory za sebou. Myslím si, že pověst se nedá nikomu zcizit, to je nesmysl. Dá se vyhledat v archivech, kronikách i ve starých novinách. A jak je zpracovávám? Nejsem zapisovatel pověstí. Snažím se o literární adaptaci pověsti a dát ji do rámce, jak se to mohlo stát. Vemte si příklad, jak Tyl zpracoval Strakonického dudáka. Původní pověst je daleko prostší a jednodušší. On ji rozvinul a tím pověsti obrovsky pomohl. Ale nejde pohnout dudákem. Je–li ze Strakonic, nedovolil bych si napsat, že je z Prachatic, protože to se nedělá.
Nejde si proto vymyslet nějakou pověst, to by byla fikce a pohádka. Vymyslet si, že na hradě žije strašidlo, o kterém nikde nikdo přede mnou nemluvil, nejde. Toho bych se nedopustil.
Mé pověsti nejsou klasické. Jsou lidé a sběratelé, kteří píšou a vydávají klasické pověsti, značně jednodušší než moje. Základ mých je dán skutečně starou pověstí, která někde existuje.
Jsem tak velký blázen, že když někam přijedu, jdu se do hospody zeptat, jestli se tam u nich nepovídá něco zajímavého nebo jestli tam není nějaká pověst. Někdy si klepou na hlavu, ale jindy mi ji vyprávějí, i hospodský, a úžasně se baví. A pak hospodský řekne: Hele, tamhle ti dva strejdové, ty ti toho napovídají. A oni skutečně napovídají.
Na základě seriálů v novinách, kterých jsem měl už několik, mě také vyhledají lidé a ptají se, jestli znám konkrétní pověst od nich, a jsou pak ochotni mi ji vyprávět.
I po besedách za mnou přijdou lidé se slovy – vy jste neříkal ještě tuhle pověst, znáte ji vůbec? Mnohdy ji neznám. O pověsti se dá dozvědět různě, já se ptám hlavně lidí. Třeba na hradě oslovím průvodce. Jsou to sice většinou brigádníci, kteří odtud nepocházejí, ale kasteláni už toho vědí víc.

Vyslechl jste také hodně pověstí ze Šumavy, které se objevují pravidelně ve vašich knihách, že?
Procestovali jsme s manželkou a synem celou Šumavu. Úžasně se nám líbilo třeba na Stachách a v okolí. Od té doby se ke Stachám hlásím. Šumava je pro mě fenomén. Procestovávali jsme ji po kouskách. Mám ji nachozenou, nepíšu tedy o místech, které bych neznal. Právě tento týden mi vychází poslední šestý díl cyklu Šumava z edice Neznámé Čechy. Pokračovat bude Otava, na které už dělám a která na cyklus Šumava navazuje. Další pak budou knihy Lužnice, Vltava, pak přijdou na řadu Novohradské hory. Jsou to ale asi moc velké plány. Přece jenom už mi není patnáct. Knížka se nenapíše tak snadno a rychle, takže nevím, jestli se dostanu v knihách až k oblastem pod Prahu, kam bych se rád dostal.

Kdo vaši hexalogii čili šestici dílů o Šumavě vydává?
Jedná se o pražské vydavatelství Regia Petra Martince, které kvůli mě před lety vytvořilo novou edici Neznámé Čechy. Zachycuji celý jih, měl bych se dostat až přes Chodsko na Český les, po Plzeň a pod Prahu. Je to příliš odvážná myšlenka, protože mě čeká řada dílů. Mám spoustu materiálů. Oblasti jsem poznal a prošel si je, do některých míst se vracím, abych si je osvěžil nebo ještě lépe poznal.
Prezentace nové knihy Šumava – Českokrumlovsko bude teď v neděli na stachovské pouti ve Stachách. Začínáme v 10 hodin na náměstí u radnice a kromě mě tam bude i spisovatel Vladislav Hošek a krajská radní Jana Krejsová. Zúčastním se počtvrté, takže už tam dělám jakousi pouťovou atrakci.
Před čtyřmi lety jsem přišel na to, že autogramiád v Praze, v Budějovicích a v dalších velkých městech už jsem měl hodně. A když píšu knihy o Šumavě, tak že by autogramiádám slušely třeba zrovna Stachy. Což se povedlo, protože tam lidé vždycky stojí na knížku fronty a mají obrovský zájem.
Stachy si ze mě udělaly tradici, takže každý rok na stachovské pouti jsem a podepisuji zde svoje knížky.