Jejich snímky dokumentují nevšedním způsobem všední život lidí, kteří stojí určitým způsobem na okraji společnosti.

Jak byste charakterizoval pojem sociální fotografie?
Sociální fotografie je zvláštní tím, že formuje člověka, který ji dělá. Není možné, aby tento druh fotografie dělal někdo, kdo nemá vztah k lidem, neumí komunikovat, nebo necítí ten problém. To jsou kritéria, kterými se vlastně vymezuje určitý druh fotografů, kteří se sociální problematice věnují.

Jak se sociální fotografie vyvíjí?
Samozřejmě, že se neustále proměňuje s tím, jak se vyvíjí společnost. Pokud jsme ve válečném konfliktu, tak se dělají fortografie, které odrážejí toto téma. V současné době se tematicky dotýkají lidí, kteří jsou buď vyčleněni ze společnosti, jsou na jejím okraji, jsou nějak determinováni, nebo postiženi.

Lze nalézt v námětové oblasti nějaký posun?
Nejen v ní, ale zejména v hloubce. Nyní se sociální fotografii věnuje čím dál více mladých lidí; spousta studentů má o ni zájem, což je dáno tím, že mladý člověk je velmi citlivý a chce poukazovat na problém či ho řešit. To si myslím, je pozitivní. Mladý člověk je také kritický, což je předpoklad k tomu, aby se věnoval tomuto druhu snímků.

Mnohdy jde o fotografie ukazující těžké životní osudy ať handicapovaných či jinak znevýhodněných lidí. Jak moc se dá mluvit pak o určité formě poslání?
Myslím, že je to výběr lidí, kteří chtějí to téma dělat. Před vernisáží jsem mluvil s Arturem Magrotem, který to má jasné. Ví, že to chce dělat, dlouhodobě sleduje fotograficky příběh vozíčkáře Kamila a našel v tom svém konání smysl. Samozřejmě, že to není jednoduché, také on určitě prožívá a vidí jistou nemohoucnost a bezmocnost, ale na druhé straně ho to obohacuje, protože kolem je pak spousta lidí, kteří mu pomáhají. To je podle mě pozitivní i pro něho, vidí, že život není jen v sobeckosti, ale i o vzájemné pomoci. To obohacuje jeho a on to zpětně může sdělit i dalším lidem…

Jaké místo má vůbec sociální fotografie v uměleckém pohledu na fotografii?
Její postavení v umělecké oblasti je na okraji. Ať chceme, nebo nechceme například teoretiky není vnímána příliš pozitivně a ani jí příliš nefandí. Je to totiž oblast, kterou podezírají, že příliš akcentuje cit a srdce. To v současném umění není trendem, tím je spíše rezervovanost a výtvarnost, ale konkrétnost není příliš žádaná. Potom je velmi těžké toto téma uchopit tak, aby nebylo ani sentimentální a na druhé straně „paparaziovské“. Jsou to velká úskalí pro mladé fotografy. A od toho jsme my, abychom je korigovali.

Musíte hodně korigovat a usměrňovat?
Je to především otázka lidského a filozofického přístupu k životu, protože mladý člověk je plný emocí a touhy sdělit problém a řešit ho za každou cenu. Někdy je méně více, je tedy důležité hledat uměřenost a rovnováhu. A je na nás, aby se to nepřevážilo do sentimentu.

Kteří vystavující fotografové vás na této výstavě zaujali?
Mám velmi rád citlivého Honzu Voběrka, ale zaujal mě také Artur, také Tomášovy fotografie jsou zajímavé. Potěšilo mě, že pedagog českokrumlovské sv. Anežky České , kterou Artur navštěvuje, jej podporuje.