Tanečník Národního divadla jezdí na chalupu do Oslova

Před necelými dvěma roky koupil tento tanečník chalupu v Oslově a každou volnou chvíli využívá k tomu, aby ji zrekonstruoval, i za pomoci přátel, k obrazu svému a své manželky.

Máte příjmení Svobodník, což bývala nejnižší poddůstojnická hodnost v bývalé Československé lidové armádě. Připomíná vám někdo tento název?
Já jsem naštěstí povinnou vojenskou základní službu nezažil, ale občas na to svoje příjmení nějakou hlášku zaznamenám, hlavně od starší generace. Lidé se mě také často ptají, proč nosím náušnici v uchu a já jim odpovídám, že ji nosí všichni svobodníci už od dob Marie Terezie. Oni se tím vyčlenili od správy vrchnosti a nemuseli platit daně. A aby se poznali od ostatních lidí, nosili kroužek v uchu. A protože byli osvobozeni od daní, říkalo se jim svobodníci.

A nosíte náušnici i při představení, nebo ji sundáváte?
Teď mám zrovna novou náušnici, která nejde sundat, tak ji před každým představením přelepím náplastí tělové barvy. Už jsem to udělal několikrát a nikdo si ničeho nevšiml. Tak v tom budu nadále pokračovat.

Vraťme se o nějaký ten rok dozadu, jak jste se vlastně dostal k baletu?
Když jsem chodil asi do čtvrté třídy základní školy v Brně, přišla k nám do třídy paní, která dělala nábor na taneční konzervatoř. Naše paní učitelka řekla té paní, že už mám na konzervatoři staršího bratra a že bych to mohl také zkusit. A obě mě začaly "lámat" do různých cviků. Byl jsem tuhý, prostě to nešlo. Přesto mě ale ta paní přemluvila, abych na přijímací zkoušky přišel. Takže jsem o pár týdnů později dorazil, nějak prošel, ačkoli dodnes nevím, na jakém místě jsem podle dosažených bodů skončil. Nakonec mě na taneční konzervatoř přijali a oba moji rodiče se mne na to konto zeptali, jestli tam opravdu chci jít. Byla to první velká svobodná volba v mém dosavadním životě, tak ať se rozhodnu. Upřímně, já tehdy absolutně netušil, co mě na konzervatoři čeká, ale musel jsem se rozhodnout.

Prácheňská umělecká beseda otevřela lidem svůj ateliér

A váš bratr, který už na taneční konzervatoř chodil, k tomu nic neřekl?
Nevzpomínám si. Přemýšlel jsem o tom a nakonec rodičům řekl, že na tu školu půjdu. Asi to bylo proto, že jsem to bral jako určitou výzvu. Tak jsem do toho šel. (smích)

Děti ve věku, ve kterém jste se rozhodoval, jestli na konzervatoř půjdete, zpravidla nemají představu, čemu se chtějí v budoucnu věnovat. Vy jste se rozhodl jednoznačně.
No, musím říct, že to nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil, pro co jsem se vlastně rozhodl. Možná, že až někdy po třetím ročníku jsem začal chápat, o čem ta škola je a že se musím snažit dělat všechno co nejlépe, abych to někam dotáhl. To mě hodně motivovalo. Vedle mě byli ve třídě nadanější žáci, než jsem byl já, a to byli pro mě hnací motory, protože jsem chtěl být stejně dobrý jako oni, ne-li lepší. Studium bylo náročné. Ve škole jste od rána do večera a tím, jak studium postupuje, býváte tam ještě déle. Ráno přicházíte na osmou hodinu a jste tam do šesti večer. Ve škole jsme měli hodně specifického učiva jako například dějiny tance, výtvarného umění, hudby a další. Nabýváte tím celkový kulturní a profesní přehled. Co se samotného učení týká, pro mě bylo nejlepší si ráno přivstat a s čistou hlavou si zopakovat látku při cestě do školy. Ta stála na jednom z okrajových sídlišť Brna a cestu, která mi trvala něco přes půl hodinky, jsem využil právě k učení.

Po ukončení studia na taneční konzervatoři jste nastoupil do svého prvního angažmá v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě. Jaké to bylo?
(Smích) To bylo velké procitnutí, protože brzy zjistíte, že i když jste ve škole skončil jako jeden z nejlepších absolventů ročníku, realita v divadle je docela jiná. Vedle “kumštu” jako takového zjistíte, že se musíte naučit řádně se chovat v divadle, že na nějakého bažanta není nikdo zvědavý. V divadle existuje daná hierarchie, která se samozřejmě ctí, s nikým si automaticky netykáte, a když vám někdo tykání nabídne, neznamená to, že automaticky tykáte i tomu druhému. Na zkoušky se chodí včas, žádný pozdní příchod se netoleruje, když si večer dáte o nějaké to pivko navíc, tak ráno musíte být absolutně fit, protože jinak vám nikdo nic nepromine. V tom je ta profesionalita. Na pivo můžete chodit každý den, ale když ráno nefungujete tak, jak máte, je to špatně a za rok "letíte” z divadla.

S Edwinem začal spisovatel David Žák už ve dvanácti

Dostal jste někdy za takový prohřešek v divadle pokutu?
Naštěstí se nikdy nic takového v mojí dosavadní kariéře nestalo, ale na koberečku u šéfa jsem byl. (smích)

Od roku 2012 jste členem souboru Baletu Národního divadla v Praze. Platilo tehdy rčení, že nabídka z tohoto divadla se neodmítá?
V mém případě to neplatilo, protože já jsem nabídku z Národního divadla v Praze nikdy nedostal. Já jsem musel absolvovat řádný konkurz. K rozhodnutí jít do Prahy do Národního mě donutili především rodinné záležitosti. Manželka se kvůli pracovním povinnostem musela odstěhovat do Prahy a mě nezbylo nic jiného, než dokončit sezonu v Brně a upalovat za ní. Vztah na dálku je peklo. Co se týče samotného ucházení se o místo, tak v tom jsem měl štěstí. Tehdy totiž Státní opera přecházela pod Národní divadlo, takže se tam uvolnilo hodně pracovních míst. Lze říci, že to bylo o něco snazší se tam dostat už proto, že jsem nemusel začínat jako “sborák”, ale dostal jsem rovnou demisólovou smlouvu.

Přesto, když někdo dostane pracovní nabídku z Národního divadla v Praze, tak nad ní asi dlouho nepřemýšlí, nebo snad ano?
Záleží na tom, odkud by dotyčný člověk měl do Národního divadla odejít. Pokud vás “lanaří” ze zahraničí, tak vám musí nabídnout adekvátní finanční ohodnocení včetně prestiže. V tom máme oproti například německým či rakouským divadlům co dohánět. Jiný případ třeba je, pokud jste v nějakém regionálním souboru. Tam vám může být brzdou v jednoznačném rozhodnutí například rodinná situace nebo i silný patriotismus. Víte totiž, když si spočítáte, že jste například “regionální baletní hvězdou”, ale v Národním divadle byste musel začít budovat všechno pracně od píky, tak raději uctivě poděkujete a zůstanete na svém. Jinak celkově podmínky jsou v baletu Národního divadla v současné době jednoznačně nejlepší v republice, což můžu stoprocentně říct, protože mám srovnání z předchozích angažmá.

Jaké to je, tančit balet v tolik opěvované Zlaté kapličce?
Je to obrovský moloch. Říkáme tomu "továrna na umění”. (smích) Přesto, dnešní Národní divadlo už není to, co bývalo dříve. Všechno má vývoj. Konkrétně, baletní soubor je hodně mezinárodní, je v něm málo Čechů a Rusů, převažují Italové a Francouzi. Ne, že by Češi byli špatní tanečníci, ale konkurence neustále stoupá a opravdu dobrých tanečníků přichází z konzervatoří hodně málo. A pak tam rozhoduje i řada dalších aspektů, například typologie, jestli do souboru zapadnete výškově a podobně. V dnešní době otevřených hranic si šéf baletu prostě může vybrat.

A proč tanečníci z Francie či Itálie míří zrovna do Prahy?
Mnoho divadel v těchto zemích se v rámci ekonomické situace zavírá, takže tam těžko hledají práci. Myslím si, že například v Itálii jsou pouze dvě divadla, která mají stálý baletní soubor. A ve Francii či Španělsku takových souborů také moc není, takže lidi vyrážejí za prací do světa. Prostě někam jinam. Navíc, dneska je takový trend, a to nejen v Česku, že dříve lidé, byť byli mladí, vydrželi v jednom divadle třeba dalších dvacet let a pak odešli do baletního důchodu (ten již neexistuje - pozn. autora), dneska je to jinak. Já osobně jsem po třech nebo čtyřech letech měnil angažmá, už to prostě chtělo změnu. Ale to jsem byl mladší. (smích)

Jaké jsou vztahy mezi tanečníky v takovém mezinárodním seskupení?
Musím říct, že v tomto směru nejsou žádné problémy. Všichni se snaží pracovat na profesionální úrovni a nemohou si dovolit nějaké prohřešky. Privilegia neexistují.

Platí to, co se říká, že ruská baletní škola patří k nejlepším na světě?
Svým způsobem ano. Co se týče klasického baletu rozhodně, byť se profiluje jinak než ty ostatní v Evropě. Máte francouzskou, anglickou, italskou školu a každou z nich je možné definovat podle toho, jaký základ svým absolventům dala. Pro mě osobně ruská taneční škola je vynikající v tom, jak dobře se tam učí tanec s partnerem. Všichni tanečníci, především tedy kluci, kteří tam absolvovali alespoň stáž, mají výborný partnerský základ. To se hned pozná. Jasně, je to také otázka talentu, ten je hodně důležitý. Buď toho partnera či partnerku “cítíte”, nebo ne. Ale všechno se dá vydřít.

Znamená to, že těch sedm let, co již působíte v Národním divadle v Praze, je už pro vás dlouhá doba?
Je. A já to na sobě poznávám. Člověk začíná často lenivět, stává se bohužel nejchytřejším, málo věcí už ho dokáže nakopnout, a na to si musím dávat velký pozor. Ale to je asi normální, k tomu člověk postupem času dojde, ať chce, nebo nechce. Je to tím, že už jsem získal nějaké zkušenosti, něco jsem zažil, můžu porovnávat, protože jsem, oproti jiným kolegům v souboru, vystřídal už tři angažmá, tohle je moje čtvrté a pátý umělecký šéf. To si pak začnete spousty věcí vážit a neřešíte prkotiny typu “šéfovy momentální rozmary a vrtochy”. Těch už bylo a bude.

Bývají baletní představení v Národním divadle vyprodaná?
Musím říct, že balet v Národním divadle je složka, o kterou je největší zájem. Nepamatuji se, že bych hrál v Národním divadle před poloprázdným hledištěm. Oproti tomu pamatuji ale situace z Laterny magiky. Bylo období, kdy tam návštěvnost představení dost upadala. Marketing a PR po roce 2000 usnuly na vavřínech. Všichni žili ze zašlé slávy ještě z 90. let, kdy divadlo bylo pořád plné, byly zájezdy, a pak to najednou opadlo. Navíc zemřel scénograf Josef Svoboda, což byl takový mozek Laterny magiky, stejně stěžejní dramaturg. Situace okolo se začala měnit, vznikla nová muzikálová divadla, pak i černá divadla, čímž obrovsky vzrostla konkurence a lidé, hlavně turisti, najednou přestali do Laterny magiky chodit. Byla to doba, na kterou nerad vzpomínám. Přesto jsme hráli v Laterně hodně, ale kolikrát to byly totální propady. Když se zdálo, že v hledišti je míň lidí než účinkujících na jevišti, tak se říkalo, že “hrajeme přesilovku”. (smích)

Kdybyste dostal nabídku na zahraniční angažmá, zvažoval byste ji?
Na to už je v mých skoro pětatřiceti letech pozdě. Navíc mám rodinu a různé jiné vazby. Bylo by to spíš trápení. Navíc nesnáším stěhování. Toho už bylo za ty léta dost. Lepší je vyhořet. (smích)

Víc než na hvězdách záleží na festivalech, říká Václav Marhoul

Máte nějakou vysněnou roli?
Na to už je taky pozdě. Ale jedna životní zkušenost by byla. I když milujete nějakou roli sebevíc, tak pokud ji hrajete desetkrát do měsíce, věřte mi, že jen při pohledu na visící kostým v šatně se vám navalí, protože už je to tu zase! (smích)

Když hovoříte o vašem věku, jak dlouho se ještě chcete věnovat baletu na té nejvyšší úrovni?
Říká se, že balet je umění mladých. Co se mně týče, pokud budu zdravý a nepotká mě nějaký vážný úraz, myslím si, že do čtyřiceti let bych to ještě zvládl. Jo a pak to ještě musíte zvládnout mentálně. S postupem věku si totiž začnete v souboru připadat tak nějak navíc. Pro ty chytřejší tanečníky to je zpravidla signál k tomu, že “už je čas”. (smích)

Přemýšlíte o tom, čemu se budete věnovat po skončení taneční kariéry?
Ideálně bych se chtěl věnovat DEKKADANCERS. Je to takový soubor uvnitř souboru baletu Národního divadla, který ještě s dvěma kolegy vedu. Šéf baletu nás má, až na pár občasných lumpáren a rebelií, celkem rád, teda myslím. (smích) Jinak se věnuji choreografiím. V současné době připravuji s jádrem DEKKADANCERS právě jednu svoji v Praze, a pak jednu pro balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Ale je to dost nestálá práce. Nikdo nemůže garantovat, že budete dělat dvě nebo tři velké choreografie ročně. S DEKKADANCERS je to fajn, ale autonomie souboru je v současném politicko-ekonomickém stavu nemyslitelná. Vzpomeňme jen kauzu ohledně financování Pražského komorního baletu.

A je to reálné?
Myslíte, uživit se jako choreograf? Těžko říct. Reálně se to splnilo Jiřímu Bubeníčkovi. Fenomenální tanečník se stejně fenomenálním tanečním dvojčetem Ottou, se kterým udělal neuvěřitelnou kariéru v domovské scéně v Hamburku a poté i jako hostující sólista. Za svou uměleckou dráhu nasbíral spoustu kontaktů, a pak, když se vrhnul po kariéře tanečníka na čistě choreografické řemeslo, tak “jede jak pila” po celé Evropě. Ale o tom se mi může jen zdát. Člověk jako já na to musí jít prostě jinak. Uvidíme. Třeba nakonec skončím v Oslově v místním kravíně, kde budu kydat hnůj a taky mi bude fajn. (smích)

Zmínil jste práci v Českých Budějovicích. Na čem tam nyní pracujete?
Jihočeské divadlo letos oslaví sto let svého trvání a ku příležitosti tohoto výročí jsme v týmu - konkrétně režisér Štěpán Beňovský, choreografie Ondřej Vinklát a já připravili baletní představení, které jsme pracovně nazvali Inscenační porada. Je to taneční divadlo, postavené na našem klasickém DEKKADANCERS humoru, které reflektuje v jedné linii vývoj divadla z obrozeneckého až k tomu současnému. Budeme tam mít i speciální hosty, herce Jiřího Lábuse v roli ředitele divadla, a pak Josefa Kotěšovského, bývalého sólistu Laterny magiky v roli starého kulisáka, který mu oponuje. Celé je to postavené na principu inscenační porady, která v praxi probíhá před každým uvedením nové hry. Tam vedení divadla dostává detailní popis chystaného představení a má právo nápady a vize inscenačního týmu v čele s režisérem vetovat. A to bude právě úloha Jiřího Labuse, který silným zásahem z postu ředitele přípravy na premiéru zastaví a několikrát přeobsadí post režiséra. Bude legrace pozorovat, jak se mění tvar inscenace z područí několika naprosto odlišných režisérů. Premiéru máme 12. 12. 2019, tak snad nás do té doby taky někdo nevymění. (smích) Jinak se s baletem Národního divadla budeme chystat na podzim na měsíční turné do Číny.

V jistebnickém mlýně vzniklo infocentrum. Turisté si ho oblíbili

Dokážete si představit, co vás v Číně čeká?
Já bych se do Číny docela rád podíval, ale tak maximálně na dva týdny, měsíc už je moc. Co nás tam čeká, si nedokážu moc představit. …Jo! určitě se dostaví ponorková nemoc. (smích)

Jak jste trávil volné chvíle ještě před dojížděním na chalupu v Oslově?
V kariéře tanečníka moc volna přes rok nemáte. Hrajete dost o víkendech, takže všechno přijde až v létě o divadelních prázdninách, kdy se nehraje. To jsme s manželkou jezdili na dovolenou, třeba i stopem, chtěli jsme zažít nějaké dobrodružství. Na to dodnes oba máme skvělé vzpomínky. Taky jsme jezdili na hudební festivaly, za přáteli a samozřejmě vždy navštívíme rodiče. Nikdo totiž nepocházíme z Prahy.

Jaké práce si dokážete udělat na chalupě vlastníma rukama?
Něco si samozřejmě udělám sám, hodně mi ale pomáhá můj soused Vláďa Brožka, vyučený tesař, výborný stavař, který ovládá spoustu dovedností, prostě je to velice šikovný a hodný člověk. Vždy poradí a dokonce i půjčí nářadí. A pak jsou to i někteří lidé, které potkávám tady v místním hostinci, každý něco umí, takže sbírám rady i od nich. Jinak moji příbuzní či známí mně dokážou akorát tak poradit, i když chalupu, která je stará asi sto padesát let, ani neviděli. (smích)

Co vás čeká po návratu z již zmiňovaného měsíčního turné v Číně?
Závěr roku bývá vždycky hektický. V listopadu bude nová premiéra baletu Leonce a Lena a prosinec je vždy ve znamení baletu Louskáček aneb Vánoční příběh. To se zase bude omílat aspoň dvacetkrát. Dále mě čeká již zmíněná premiéra inscenace v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Když u toho budu mít i trochu času věnovat se rodině, bude to zázrak.

A na závěr, vaše přání do budoucna?
Nejen u nás tanečníků říkáme, hlavně všechno přežít ve zdraví. To je nejdůležitější, co máme. A když je zdraví, tak si člověk přeje, ať má hodně dobré práce. Samozřejmě nesmím zapomenout na rodinu, dobré rodinné zázemí. A co se týká chalupy v Oslově, přeji si, ať mi tam nekvete plíseň, ale jenom samé okrasné květiny, a ať se tam s rekonstrukcí posunu zase o kus dál. (smích)

František Bořánek