Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám promlouvají? Dnes představujeme Pavlu Kuchtovou, redaktorku Českého rozhlasu České Budějovice.

Splněný sen

Do Českého rozhlasu jsem nastoupila v roce 2000 do redakce kultury a publicistiky. Mediální praxi jsem už měla: pracovala jsem v deníku i v televizi, a tak jsem se přes obraz a psaní dostala až ke zvuku. Práce v rádiu mě dlouho lákala. Poslouchala jsem Český rozhlas 3 – Vltava a říkala si, že by mě bavilo s Vltavou spolupracovat. Tolik zajímavého se na jihu Čech v kultuře děje a tak málo se o tom ve zbytku republiky ví! Tím, že jsem nastoupila do budějovické redakce, se mi sen splnil.

Odmalička jsem měla prořízlá ústa, u všeho jsem musela být. Hrála jsem na housle, recitovala a zpívala, hrála divadlo a chodila do Sokola.

Už jako malá jsem prohlašovala, že budu televizní hlasatelkou, zpěvačkou nebo herečkou, a tak nikoho nepřekvapilo, že jsem skončila v médiích. Měla jsem šťastné dětství a jsem rodičům vděčná, že mi umožnili chodit do kroužků a podpořili mě v tom, co mě bavilo.

Pocházím z Písku, kam se moc ráda vracím, ale už od dob studií na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity bydlím v Č. Budějovicích.

Studovala jsem češtinu a hudební výchovu, a když jsem byla v 5. ročníku, finišovala rekonstrukce Městského divadla v Č. Krumlově.

Nastoupila jsem tam jako dramaturg, což mě nesmírně bavilo. Krumlov jsem znala, už za dob studií jsem tam jezdila hrát do amatérského smyčcového orchestru. V Krumlově jsem našla spoustu přátel a kamarádů, díky kterým jsem objevovala nádherné město, jehož krása byla tehdy ještě většinou skryta pod omšelými fasádami.

V rozhlase mám na starosti kulturu. Je to krásný obor, který s krásnem pracuje. Při práci se pořád vzdělávám. Stále poznávám nové lidi, kteří mě obohacují svými postoji a názory. A to je na reportérské práci v rozhlase specifické, že si za tím zvukem, za akcí či rozhovorem musí redaktor dojít. Žádná virtuální realita. Jsem ráda pořád v pohybu a v kontaktu s lidmi, a proto mi nevadí, když jsem i třikrát, čtyřikrát týdně po večerech na akcích, kde spojuji příjemné s užitečným.

Kromě kulturního zpravodajství a publicistiky občas dělám i větší pořady, například o malíři Františku Jakubovi Prokyšovi, který vymaloval Bellarii v Českém Krumlově, nebo o pěvkyni Stanislavě Součkové.

Když mám vzpomenout na hezká setkání u mikrofonu, tak příjemné lidsky i profesionálně je každé natáčení s Evou Urbanovou nebo s Pavlem Šporclem. Loni jsem se setkala s hvězdami Metropolitní opery z New Yorku, když přijely zkoušet na otáčivé hlediště. Ohromila mě jejich vstřícnost a skromnost. Ale potěšilo mě třeba i milé setkání se šikovným a skromným Pavlem Rouhou z Velešína, který po večerech vyřezává dřevěný betlém. Lidí, kteří něco opravdu umí, je na jihu Čech spousta, a mě těší každé osobní setkání s nimi.

Cesta do Říma

Po práci relaxuji při kultuře i při sportu. Jezdím ráda na kole, na kolečkových bruslích i na lyžích. Letos jsem objevila běžky, zima byla pro lyžaře příznivá, a tak jsem si ji užila na Šumavě i v Rakousku.

Už se těším na jaro, že se konečně vypravím do Říma, kde jsem ještě nikdy nebyla. Itálii miluji, její historii, památky i krajinu, ale Řím jsem si dlouho nechávala uzrát. Vykoupat se ve Fontáně di Trevi se mi asi nepodaří, ale kdo ví, všechno je možné… Znáte přece kouzlo římských nocí…