Jaké ticho? „Když vám neběží stále hlavou myšlenky. Zbavit se jich dokáže každý,“ vysvětluje Josef Formánek. Když se ukládá ke spánku, převalí se a okamžitě usne. Dřív k tomu potřeboval alkohol.

A právě i absenci zvuku uvnitř sebe se rozhodl vyprávět. „Jenže o tichu lze psát velmi nesnadno,“ říká literát. Po této transcendentální zkušenosti měl spisovatel dokonce pocit, že ho opustila chuť psát. „Nevěděl jsem proč, i když teoreticky to umím,“ vysvětluje k nulové touze tvořit. A když o tom vyprávěl své bývalé ženě, řekl: „Kdyby Bůh chtěl, abych psal, zažíval bych výbuch kreativity.“ „Jak jsem to vyslovil, v té vteřině vybouchlo auto. Řekl jsem si: Výbuch zněl jasně, jdu psát. Ale ono to zase nešlo,“ pokračuje dál spisovatel. V té době se u něj zastavil dávný známý z expedice v Mexiku, kde byli před třiceti lety, a zavzpomínali spolu na staré časy. Ten vyprávěl neuvěřitelný příběh, o tom, jak se do Mexika vrátil a objevil vesnici okupovanou dealery marihuany. „Chytli ho a on věděl, že neodejde, jestli něco rychle nevymyslí,“ líčí Josef Formánek. Když návštěva odjela, dal se autor do psaní. „Byl to tak fascinující příběh, že jsem to do rána napsal. A najednou ta kniha začala vznikat sama,“ dodává Josef Formánek. Do cesty mu totiž chodili lidi s příběhy, které spojovalo hluboké ticho a také zvláštní náhody. Co nešlo za dva a půl roku, najednou napsal Josef Formánek za pár měsíců.

Kniha o tichu je o jeho láskách, kamarádech, blízkých. Proč se mu lidé svěřují? „Možná je to proto, že jsem k nim otevřený, chtějí mi to vrátit a mají chuť se se mnou o příběhy rozdělit,“ myslí si Josef Formánek. Ptá se jich: „Je ten příběh volný?“ Do novinky použil prý nejméně fabulace ze všech svých děl. „Při tolika zvláštních událostech jsem neměl touhu něco si domýšlet,“ tvrdí spisovatel.

S duchovním zážitkem prý ztratil Josef Formánek touhy. Po psaní, alkoholu, ženách i cestování. I na Severní pól, který chtěl ještě zažít, se nakonec podíval, a to náhodou jako scenárista dokumentu.

Dříve prý Josef Formánek cestoval, když mu nešlo psát. „Hází vás to do přítomnosti. Cítíte tolik nových vjemů, pachů, vůní, že nejde přemýšlet nad minulostí a budoucností. V tomto stavu jde psaní nejlíp,“ objasňuje. Dnes už necestuje tolik jako dřív. Jeho manželka ho však vždy pouštěla. „Poznala mě jako cestovatele. Kdyby jí to bylo nepříjemné, nejel bych,“ ujišťuje. Že kvůli koronaviru v současnosti cestování není snadné – mu zas tolik nevadí, neboť se prý naučil věci přijímat takové jaké jsou. . Další cestu stejně neplánuje. Nechá se překvapit.

Kvůli koronakrizi musel však Josef Formánek zrušit turné s Knihou o tichu. Číst z ní měl např. v Sezimově Ústí. Zřejmě představování knihy posune na jaro. „Po čteních mě baví jezdit. Jsem na chvilku sám se sebou ve svém starém kabrioletu. Jedu na místo, kde jsou lidi, kteří mají rádi mé knihy. To je pro mě souznění,“ usmívá se. Autorské čtení Josefa Formánka probíhají jako představení. Nechybí loutky, i hudební nástroje. „Čtu lidem moc rád,“ říká spisovatel.