Jihočeská metropole byla pro filmovou delegaci nového českého snímku Tobruk již jedenadvacátou zastávkou premiérové propagační jízdy, která byla zahájena koncem srpna na území Slovenska.

Skupinku herců, v čele s režisérem, scenáristou a producentem Václavem Marhoulem, přivítali nejen při slavnostním uvedení titulu v CineStaru, ale i na setkání s jihočeskými novináři. Velký zájem veřejnosti vzbudila mimo jiné také doprovodná road show předvádějící na náměstí Přemysla Otakara II. historická i současná vojenská vozidla a techniku, k jejíž šíři přispěli i místní sběratelé. Také samotný Václav Marhoul se zde prezentoval se svým jeepem, který příznačně nese jméno Churchill.

O lidech

Film Tobruk, o němž se v poslední době hodně hovořilo i napsalo, má být podle Marhoulových slov nejen neformálním symbolickým pomníkem oněm osmnácti stovkám Čechů a Slováků z 11.pěšího východního československého praporu, kteří bojovali v Libyjské poušti, ale i snahou přiblížit lidskou tvář tamějších vojáků. Ukázat, že i hrdinové, mnohdy idealizovaní a tím i odlidštění, mají své slabosti, strach, nejistoty, své vnitřní dilema… „Je to film o lidech ve válce, ne o válce…“ říká z pozice scenáristy Marhoul. „Válka je jen rám, do kterého byly dosazeny lidské osudy ve vyhraněných situacích. Neukazujeme vojáky vystřižené z omalovánek, ale skutečné živé lidské bytosti.“
Přiznává, že musel hodně nastudovat jak o válečných operacích, o tehdejší situaci, o severoafrické poušti, ale i o vztazích mezi vojáky, v čemž mu byli nápomocni zejména váleční veteráni, i když dalo prý hodně práce je „rozpovídat“. Hodně poznatků získal i z jejich válečných deníků, v nejednom případě poskytnutých už pozůstalými příbuznými. Marhoulovou snahou bylo podat pravdivý obraz v podobě komorních příběhů několika vojáků v extremních válečných, ale i přírodních podmínkách.

Kvůli autentičnosti projevu prošli herci desetidenním perným vojenským výcvikem ve Vyškově, kde si, jak sami uznávají, sáhli až na dno – psychických i fyzických sil. Ale právě takový vyhrocený negativní zážitek jim dodal jasnou představu o tom, co tehdy museli vojáci v africké poušti vytrpět a jak tedy své herecké postavy prožívat. Nekompromisní přístup k výcviku dovedl navíc stmelit skupinku představitelů hlavních postav, úmyslně vybraných z neznámých hereckých tváří, v neuvěřitelně kompaktní partu, jak uvedl herec Kryštof Rímský. Marhoul se však ve filmovém zpracování nevyhýbá ani ožehavým a diskutabilním tématům, jako je otázka zbabělosti, samoúčelné lidské krutosti či protižidovské averze v řadách vojáků.

Prostředí

„Hlavní inspirací mi byla Craneova kniha Rudý odznak odvahy, což je vůbec první realistický válečný román, zasazený do let americké občanské války. Já zasadil své fiktivní postavy do jedné z etap druhé světové války a vybral jsem si nepříliš známou bitvu o Tobruk, odehrávající se v roce 1941 v africké poušti, což bylo nejen zajímavé, ale i hodně náročné prostředí, třebaže jsme nefilmovali přímo v dějišti této události, ale v Tunisku,“ říká Marhoul a v plném rozsahu to potvrzuje i Luděk Hudec (střih, supervize) z hlediska technické stránky filmového zpracování.

„Tobruk ve mně otevřel spoustu netušených třináctých komnat. Strašně jsem to při psaní prožíval a musím říci, že když jsem psal závěrečnou scénu, kterou jsem asi osmkrát předělával, doslova se mi roztřásly ruce. Teprve, když jsem odevzdal poslední verzi, rozhostil se ve mně pocit, že je dopsáno… Nechci hodnotit, jestli je to film dobrý, nebo špatný, ale rozhodně je to film silný a myslím, že zasáhne bez rozdílu všechny generace – právě proto, že líčí osudy vojáků a formování charakterů bez idealizování a bez zatajování jejich lidských slabostí, ne jen válku samotnou… Podle mne by se měl promítat právě také pro školy,“ konstatuje tvůrce kontroverzního filmu.

Za symbolický považuje mimo jiné i otevřený závěr filmu, kde se sbíhá několik zásadních záměrových nitek. Ať už je to získání vlastní sebeúcty u mladičkého Pospíchala a jeho „smrt bez varhan“, odvaha bez velkých gest a bez potlesku u Liebermanna nebo otázka přežívajícího zla v podobě nenáviděného desátníka Koháka.

A co dál? „Už mám v hlavě další projekt, ale nebudu jej prozrazovat. Můžu jenom říci, že to nebude ani komediální parodie jako Mazaný Filip, ani válečný film jako Tobruk, ale úplně jiný, možná nečekaný žánr,“ uzavírá Václav Marhoul, jehož dosavadní filmy zatím neprošly bez povšimnutí.