Jeden z prvních koncertů odehraje skupina kolem Jardy Svobody, kterou proslavil styl dechno, v pátek 9. října od 21 hodin na pódiu budějovického klubu Solnice.

V mezičase kapela nahrála dvě písničky na album k poctě Oldřichu Janotovi a především složila nové písně, o něco tvrdší než na poslední desce. A ve čtyřčlenné sestavě má nyní kytaru, baskytaru, barytonovou kytaru, harmonium, trumpetu, křídlovku, tubu, bubny, činely, dětské pianko, foukací harmoniku, metalofon i tranzistorové rádio. „A zpíváme z plných plic. Všichni, dokonce i Robert!“ vzkazuje Jarda Svoboda.

Nových písní máte na dvě desky. V čem jsou jiné?
Jsou tvrdší , rytmičtější, hrané s větší razancí. Texty se točí kolem našich oblíbených témat, indiáni ve městě hledající svoje kořeny a místo na světě a k životu.

Vaše pauza trvala téměř rok. Jste o to více nabuzeni na živé hraní?
Určitě, možná právě proto se v nás nastřádala taková energie, se kterou jsme zase začali psát nové písničky. A možná i proto jsou taky trochu ostřejší.

Jakou píseň jste dopsal naposledy?
O bouři na horách. Prožil jsem si jich několik a všechny ve mně zanechaly silný dojem.

Je dominantním nástrojem stále harmonium? Anebo je zvuk více vyvážený jako při posledním koncertě na Prázdninách v Telči?
Koncert v Telči byl dost blízko tomu, co hrajeme teď, nástroje jsou vyváženější, harmonium a kytara s tubou v rovnováze. Není to jako na desce Přítel člověka, kde bylo harmonium dominantní. Nové věci vznikají spíše u kytary a rytmických nástrojů.

Do sestavy se vrátil tubista Robert Škarda. Chyběl vám ten nástroj?
Chyběl nám ten bas, je to jednoznačný nástroj. U nás ale nemá jen funkci basu, hraje i sólíčka a drobné vyhrávky. Snažíme se posunout použití tuby někam dál.

Někteří muzikanti tvrdí, že po porodu zpívají zpěvačky lépe. Platí to i pro vaši Janu Kaplanovou, která v červenci porodila 'trabandítě'?
Samozřejmě. Ale ona k tomu nepotřebuje rodit, zlepšuje se rok od roku nezávisle na tom, jestli má děti nebo ne.

V Solnici jste již hráli mnohokrát. Patří k vašim srdečním klubům?
Solnice je jeden z nejmilejších, mám ji opravdu moc rád. Působí na mě všechna tahle místa, kde je cítit, že v sobě mají nasáklé nějaké příběhy.