Byl to večer opravdu unikátní. Robert Křesťan dal jednorázově pro tři koncerty dohromady Trapery, svou první kapelu ze 70. let, a ve středu s ní přijel do píseckého Divadla Pod čarou. A přestože mnohokrát své staré písně průvodním slovem shazoval, jasně ukázaly, že už v 18 letech měl talentu vrchovatě.

Večer, během kterého zaznělo 28 písniček a instrumentálek, načala formace Peklo. Tento název, s odkazem na údolí, kam jezdí jammovat do hospůdky, si zvolili bratři Malinové: banjista Luboš, stálý spoluhráč Křesťana, dále kytarista Pavel (dříve Druhá tráva a kapela Věry Martinové) a houslista Josef, dnes člen Copu. Doplnil je kontrabasista Pavel Peroutka, jenž aktuálně doprovází Jíšovou.

Čtveřice špičkových hráčů žánru projela své oblíbené kusy a náramně si je užívala. Ať už instrumentálky od Flata a Scruggse, kde se předvedl Luboš na banjo a Pavel na autoharfu, irský nápěv Flowers of Edinburgh, v němž se o sóla podělili Pavel M. na kytaru a Luboš na píšťalu, nebo směs dvou irských tanců – reelů.

Připomněli i balady Miroslava Skunka Jaroše, autora hitů Montgomery či Quantanámo, s nímž se znali, a například Lady Yesterday s civilním zpěvem Luboše patřila k emotivně nejsilnějším momentům.

Opravdu výjimečný zážitek přinesly chvíle, kdy si kvartet střihl vykopávky Když náš táta hrál nebo El Paso. De facto to byl sejšn, ale na prvotřídní úrovni. Nadhled a radost. Všichni čtyři se na pódiu bavili, což se přenášelo do hlediště, soudě podle úsměvů.

Trapeři nastoupili svižnou orchestrálkou s dominantním banjem Maliny. Hlavní pozornost se však upínala ke Křesťanovi, který dorazil v očividně dobré náladě. Diváky hned zkraje rozesmál větou, že s mandolinistou Pavlem Petrželou se znají déle než Luboš Malina se svým bratrem Pepou.

Originální příměry

Především ale zpíval, a to stejně dobře, jak je člověk zvyklý z Druhé trávy či dříve od Poutníků. Hudebně dochucoval traperský koktejl ještě Tomáš Buzek s foukačkou a dobrem. U kontrabasu stál Petr Surý, jenž ovšem zůstal trochu ve stínu excelujícího, nikoli však exibujícího Peroutky.

Z písní se dostalo i na ty, kdy Křesťan otextovával americké originály. Mezi nimi zaujal Malej Jessie Younger na melodii Kristoffersona. Pravda, některé songy jsou z dnešního pohledu až moc obtěžkané romantikou. Na druhou stranu, v 70. letech tak psali všichni, okouzleni vůní Ameriky, a řada z těch kusů nezestárla.

Navíc: Křesťan měl už tenkrát cit pro melodie a už tehdy hledal a nacházel originální obraty a verše (širej den jako rozpálenej autogen; mám zápal snů a zápal plánů; dráždíš jak listí, co na klíně mám). A když zpíval v Baladě o cínových vlnách, že 'je v nich něco jako krev', mrazilo.

Sérii tří přídavků završila známá Pojďme se napít a Křesťan se zdál být lehce dojatý. Pro pamětníky to možná byla nostalgie, ale celkově platí to samé, co pro Peklo: Trapeři bavili publikum i sebe, a velmi kvalitně.

Hodnocení Deníku: 80%