Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Udělal křížek dětem a odvedli ho...

Brno - Paní MarieZahradníčková vzpomíná na manželství s katolickým básníkem Janem Zahradníčkem.

11.10.2010
SDÍLEJ:

Marie Zahradníčková s bustou svého manžela Jana Zahradníčka. Foto: Deník/Radek Gális

Každý člověk má nějaké trápení, říká smířlivě Marie Zahradníčková (91), vdova po katolickém básníku Janu Zahradníčkovi.

Jejich manželství, uzavřené navěky hned po válce, trvalo patnáct pozemských let, z toho devět roků strávil Jan Zahradníček ve vězení. Odtud ho na pár dní milostivě pustili na pohřeb dvou malých dcer, které se nešťastně otrávily houbami. Jan Zahradníček před padesáti lety, 7. října 1960, krátce po svém propuštění zemřel, ale jeho žena Marie stále uchovává památku na výjimečného muže a básníka, kterého měl semlít, umlčet a udolat komunistický režim.

Pečlivě ochraňuje jeho drobným písmem psané dopisy plné lásky a naděje, z nichž některé, jež posílal z vězení, vyšly v knize nazvané Mezi nás prostřena noc…

Nechci věno, ale tebe

„Jméno básníka Jana Zahradníčka jsem znala už ze školy. Prvně jsem ho viděla v Řepčíně u dominikánek, kde měl přednášku. Studovala jsem tam tehdy koncem 30. letech učitelský ústav. Bydlela jsem na internátě, který mi naši museli platit.

Na prázdniny jsem jezdila domů do Uhřínova. U nás byl farářem Jan Dokulil, který pocházel z Mastníka stejně jako Jan Zahradníček, kterého si pozval na faru. Náš dům byl proti faře, takže jsem se dívala z okna a chtěla ho aspoň vidět. Jako básníka jsem si ho vážila. Ctila jsem ho, ještě než jsem ho prvně viděla.

Se Zahradníčkem jsem se tenkrát viděla jen asi v kostele, jinak ne. Začal na mě naléhat a psát mi dopisy. Posílal je po farské slečně Božence, která k nám chodila pro mléko, protože jsme byli sedláci. Dopisy jsem schovávala, aby o tom naši nevěděli. Měla jsem jich moře, myslím, že psával každý den.

Jan Zahradníček byl svobodný a já také. Jenže já měla myslím 20 let a on měl už přes pětatřicet. Pocházel z Třebíčska, kde je úrodnější kraj než u nás v Uhřínově na Vysočině.

Když naši zjistili, že mám vztah s Janem Zahradníčkem, tatínek mi povídal: Když ses chtěla vdávat, tak jsi neměla chodit studovat, protože já pro tebe nemám žádné věno. Řekla jsem Zahradníčkovi, že nebudu mít žádné věno, a on odpověděl: Nepovídej mi takové hlouposti. Já nechcu žádné věno, já chcu tebe.

Jan byl tenkrát jako host na faře, žádné zaměstnání neměl. Bez místa jsem byla i já. S našimi jsem chodila na pole a mlátila a dělala všechny selské práce, které ženské dělaly. Čekal se konec války, byl už rok 1945.

V srpnu se vdávala mladší sestra Františka, v říjnu se pak plánovala svatba druhé mladší sestry Štěpánky. Byla jsem z devíti dětí, nejstarší z děvčat. Bylo nás doma pět děvčat a čtyři kluci. Kluci už umřeli a pět babek tady ještě žije. Takže ženské musí víc vydržet než muži. Každý člověk má nějaké trápení.

Přidali jsme se s naší svatbou ke Štěpánce, takže jsme měli 15. října 1945 dvě svatby. Dvě sestry měly svatby zároveň v jeden den. Vdávala jsem se bez věna, jenom s peřinami.

Když se Jan oženil, tak si musel zjednat nějaké zaměstnání a bydlení. Podařilo se mu sehnat přes známého byt v Brně na Černopolní ulici. Pak se ucházel o místo redaktora Občanské tiskárny, kousíček nad Zelným trhem.

O Vánocích jsme se přestěhovali do Brna. Stěhovali jsme se v nákladním autě. Neměla jsem žádný nábytek, ale Zahradníček měl psací stůl i skříň, který si pořídil do uhřínovské fary. Ten jsme naložili do auta a přijeli do Brna na Černopolní ulici, kde jsme bydleli.

Začali jsme společně hospodařit. Zůstala jsem doma bez práce a manžel chodil každý den do Občanské tiskárny. Měli jsme byt se třemi pokoji. Přivlastnil si jednu pracovnu, kam děcka moc nechodila, protože nechtěl být rušen.

Neuměl psát na psacím stroji, takže jsem mu všechny básně, které posílal do redakce, opisovala na našem cinkavém psacím stroji. V redakci jeho texty nechtěli rukopisem, protože každý to po něm neuměl přečíst, a v básni musí být všechno přesně.

Děti se nám narodily až asi po třech letech. Napřed Jenda, potom byla Zdislávka a Klárinka, které se později otrávily houbami a zemřely. Naposled se narodila Mařenka, to byl už zavřený.

Hlouchova pomoc

Pro manžela si přišli v červnu 1951 k nám domů. Vím, že prvně zavřeli Václava Prokůpka, manžel byl zatčený až dodatečně s nimi, ale vím, že to čekal.
Přišli tenkrát dva chlapi. Zrovna jsem v kuchyni vařila. Měla jsem už tři děcka, byla jsem tři neděle po porodu. Klárka se narodila v květnu a jeho zavřeli v červnu. Otevřela jsem jim, stáli před dveřmi. Chodila jsem doma otvírat, protože nechtěl být v pracovně rušen. Pak šli dovnitř za ním a vzali ho s sebou. Udělal křížek dětem a mě políbil. A odešli ven, auto stálo před domem.

Půl roku až do Vánoc jsem o něm vůbec nevěděla. Nepsal dopisy a já nevěděla, kde je, tak jsem mu neměla kam psát. Vždycky jsem se šla zeptat do věznice na ulici Cejl, kde mi říkali: Nemějte strach, ještě je živ.

Napřed byl v Brně a potom ho odvezli. Nevím ani kam, když už je to tolik let.

Pak od něj začaly chodit dopisy poštou, ale jenom velmi zřídka, jeden za měsíc nebo ještě za delší dobu.

Psali jsme žádosti o milost. Pomáhal mi s nimi Janův přítel František Hlouch, který pocházel z Lipníka z Třebíčska. Byl právníkem v Medříči (Velkém Meziříčí), potom se dostal na úřad v Brně. Znali jsme se, chodívali jsme k nim na návštěvu a oni chodili k nám. Protože byl právník, tak mi pomáhal psát žádosti o milost a vyřizovat dopisy s úřady. Vžycky mi to napsal a já to opsala. Byl to bratr českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. I biskupa jsem osobně viděla a jedla jsem s ním u stolu. U nás u Zahradníčků ale, myslím, nebyl.

Jezdila jsem pak za manželem do vězení. Návštěva ale musela být povolená. S potvrzenou povolenkou jsem se musela prokazovat u brány. Když ho odvezli do Prahy, jezdila jsem na návštěvu za ním až tam.

Manžel dostal třináct let, a trest mu pak zkrátili na devět. Psala jsem všechny možné žádosti, aby ho pustili dřív, že mám malé děti, které tátu vlastně ani neznají. Poprvé jsem za ním na návštěvu do Prahy jela se synem Jendou. Potom ho přendali až na Mírov, kam jsem také jezdila. Napřed jsem jela sama, potom jsem brala děti, aby aspoň poznaly tátu nebo aby je aspoň chvilku viděl.

Návštěva byla asi dvacet minut nebo půl hodiny, takže to skoro nestálo za to. Než jsem se dostala na Mírov, musela jsem jet den předem a v Brně přespat, návštěvy byly jenom dopoledne.

Strach na dědině

V roce 1956 jsme se otrávili houbami a dvě naše dcerušky v nemocnici zemřely. Pustili ho na pohřeb. Čekali jsme, že už pak zůstane doma, protože mně zůstal jenom náš Jenda. Jenže mu přišlo úřední oznámení, že se musí vrátit do vězení. Na pohřeb přijel v roce 1956 a příští rok se mně narodila Mařenka.

Přijel za mnou tenkrát do Uhřínova, kde jsem tenkrát bydlela. Už jsem byla z Brna vystěhovaná, po jeho zatčení jsem musela náš byt podstoupit nějakému dělníkovi a odstěhovala se k nám domů.

To ještě žila maminka, která byla vdova. Potom z ní udělali kulačku, tak se musela odstěhovat z rodného domu a z Uhřínova, protože u nás bylo dost bezzemků, kteří toužili po poli. Ale když se založilo družstvo, museli chodit do práce, a to se jim nelíbilo.

Vystěhovala jsem se tedy z Brna do našeho rodného domu a zůstala v Uhřínově. Jenže pak ještě potřebovali v družstvu nějakou kancelář a mě vystěhovali do výměnku k Doležalům.

V mém rodném domě zůstala ještě tetička, která trochu kulhala na nohu, tak se nevdávala. Byla to tatínkova sestra, jmenovala se Růžena. Bydlela přes dva domy, chodila k nám a opatrovala mi děti, takže jsem mohla jet třeba do Medříče něco nakoupit.

V obci jsem se o nikoho nestarala a nikam jsem nechodila. Ke mně také nikdo nechodil, protože se mě dost báli. I na dědině se mě báli. Mně to bylo jedno, já nikoho nepotřebovala.

Nějaké peníze jsem dostávala na děti a to mně úplně stačilo. Někdy mně někdo něco dal, třeba naši, i cizí lidi mně dávali peníze. Několik tisíc mi poslal i Jan Pojer, který likvidoval své nakladatelství Atlantis, protože už nemělo cenu dál pokračovat.

Krátká radost

Manžel přišel z vězení po devíti letech v květnu 1960, protože se udílela amnestie a jemu část třináctiletého trestu odpustili. Vrátil se k Doležalům, kde jsem tenkrát bydlela. Šel z Medříče pěšky a někdo ho svezl. Byla jsem zrovna s dětmi pod kůlnou a řezala dříví. Otevřela se vrátka a manžel přišel. Povídá: Pustili mě, tak jsem šel za vámi.

Zakrátko nato zemřel. Vrátil se v květnu a v říjnu umřel. Dlouho jsme se neužili. Už je to padesát let.

Dneska mám přes devadesát roků. Hlavně, že mě nohy nebolí, takže chodím každý den na mši nebo něco nakoupit. Jinak jsem doma. Bydlím nedaleko Černopolní ulice, kde jsme bydleli tenkrát. I byt máme podobný jako kdysi. Syn Jenda má tři děti, odmalička jsem je opatrovala. Jsem teď stále mezi dětmi, a to je lepší, než kdybych byla sama.

Děti se o tátovi neučily. V učebnici žádné Zahradníčkovy verše nikdy nebyly a učitelé ve škole učili jenom podle učebnic. Takže děti věděly jenom to, co znaly z domu. Pokud se mě zeptaly, tak jsem jim o něm povídala.

Víte, hodně zapomínám. Co bylo z mládí, si pamatuji, ale co bylo včera, už nevím.

Na manžela stále vzpomínám. Nedávno vyšly knižně dopisy, které mi psal z vězení. Takže si tuhle zelenou knížku vždycky večer otevřu a něco si tam přečtu. Všecko si to pamatuji a už to umím skoro nazpaměť. Už jsem ty dopisy četla pokolikáté.

Marie Zahradníčková
Marie Zahradníčková, rozená Bradáčová, se narodila 14. ledna 1919 v rodině sedláka v Uhřínově. Pochází z devíti dětí. Po měšťanské škole studovala učitelský ústav v Řepčíně. S Janem Zahradníčkem (17. 1. 1905 – 7. 10. 1960) se poznali na jaře 1938, když básník přednášel na učitelském ústavu. Blíže se seznámili v Uhřínově, kde Zahradníček bydlíval na faře u kněze a příbuzného Jana Dokulila a také u Františky Bradáčové, tety budoucí ženy. Oddáni byli 15. října 1945 v Uhřínově a odstěhovali se do Brna. Narodily se jim děti Jan, Zdislava a Klára. J.Z. byl zatčen 14. června 1951 a v létě 1952 odsouzen na 13 let do vězení ve vykonstruovaném procesu s údajnými členy protistátního spiknutí. V září 1956 snědly dcery i matka jedovaté houby a děti zemřely. Na pohřeb 15. 9. byl J.Z. puštěn. V roce 1957 se jim narodila dcera Marie. V květnu 1960 byl J.Z. propuštěn z vězení a zakrátko zemřel. Jeho dopisy z vězení vyšly v knize Mezi nás prostřena noc… Marie Zahradníčková žije v Brně.

Autor: Radek Gális

11.10.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
V Dasném se opravuje kanalizace. Průjezd obcí to komplikuje.
10

Průjezd Dasným se komplikuje

Stanislavu Semrádovi z Kardašova Řečice se letos úroda obřích dýní povedla. Na snímku je s vnukem Zdeňkem.
11

OBRAZEM: Pochlubte se, jak vám vyrostla dýně

Řídil s kamarádem alkoholem

České Budějovice – Řidič s alkoholem v krvi.

Zahraniční zkušenosti studentů Jihočeské univerzity

České Budějovice - Ústav česko-německých areálových studií a germanistiky FF JU se snaží své studenty již v průběhu studia vysílat na zkušenou do zahraničí. 

V pátek naposledy. Kavárna na Sokoláku zavírá. Už je zima, říká majitel

České Budějovice - Pojízdná kavárna Coffee on the Go přivítá v pátek poslední hosty. Od soboty bude zavřená. Příští rok otevře v březnu nebo v dubnu, podle počasí. Podle majitele se už lidé těší do tepla.

VÍME PRVNÍ / AKTUALIZUJEME

Černá středa na silnicích Strakonicka, již zemřeli tři lidé

Strakonicko - Čelní střet osobního vozidla s kamionem u obce Přechovice ve směru na Volyni si ve středu odpoledne vyžádal dva lidské životy. Další život vyhasl dopoledne nedaleko obce Litochovice u Volyně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení