Ukazují díla za miliony: Jak viděl Šumavu Josef Váchal

Já jsem se do Váchala zamilovala, volala šéfce galerie jedna z jejích spolupracovnic. Malířka Bernadette Huber se rozbrečela, když četla jeho životní příběh. Nejsilnější možné emoce budí dílo zplozence pekla, jak si sám často říkal. Na ploše 1000 metrů čtverečních nabízí až do 
1. listopadu práce Josefa Váchala českokrumlovské Egon Schiele Art Centrum (ESAC). Pod názvem Mysterium Šumava přináší pět výstav; vedle Váchala se v dalších sálech představují Fotoateliér Seidel, Karin Pliem, Katharina Dietlinger a Ondřej Maleček.

Po Jiřím Kolářovi, jehož dílu vzdala galerie poctu loni, sáhla po dalším klasikovi, 
v Česku známém mj. díky knize Krvavý román. „Jeho práce, které věnoval tisíce a tisíce hodin, je mimořádná a nastal čas, kdy bude Váchal znovuobjeven. Máme zde stovky prací, téměř kompletní sbírku jeho ex libris, je to jedna z největších výstav, kterou v budoucnu málokde uvidíte,“ řekla ředitelka ESAC Hana Jirmusová Lazarowitz.

Osobnost Josefa Váchala (1884–1969) připomíná chronologicky. Od skic, které dělal jako šestnáctiletý, přes rok 1906, kdy vznikl první dřevořez Postava na kraji lesa, dřevorytové cykly a lepty z desátých let, olejomalby z 20. let, kresby ze 40. let i dřevořezby. Vzácností jsou dva originály knihy Šumava umírající a romantická (1931), jednou ve svázané podobě a jednou jako listy. Váchal vytvořil jen jedenáct výtisků, dnes jde o nedostupné dílo v hodnotě milionů. Již tehdy byla kniha drahá, stála 16 000 korun, byla v podstatě neprodejná.

„Za to se kupoval dům na předměstí. Když byl Váchal 
v nouzi, začal dřevoryty z knihy rozřezávat a prodávat jednotlivé listy, proto mezi sběrateli kolují i samostatně,“ říká ředitelka galerie.

Váchal byl znalec Šumavy, mnohokrát ji prochodil. V knize zobrazil svou lásku k ní, 
k divoké přírodě i strach, že ji zničí civilizace. Kniha vážící asi 20 kilogramů, v níž je 8014 liter a 74 barevných dřevorytů, je vrcholem jeho tvorby. Opus magnum.

Jeden sál v galerii, pojmenovaný Chrám Šumava, je plný barevných dřevorytů. Lze se podívat na výhledy z Roklanu, na Alpy, na typy písma, které vyřezal. Péče o podobu knih naplňje v jeho podání pojem Gesamtkunstwerk. „Na knize Šumava umírající 
a romantická pracoval tři roky a těší mě, že jsme dostali možnost představit i vázaný kodex, který jsme si moc rádi půjčili ze zámku Hluboká – kníže Schwarzenberg byl jedním ze tří lidí, kteří si od něho Šumavu koupili. Váchal se tímto dílem staví po bok dalších osobností spjatých se Šumavou – Adalberta Stiftera, Karla Klostermanna i Josefa Seidla,“ řekla Hana Jirmusová Lazarowitz.

Mezi další důležitá vystavená díla se řadí čtyřapůlmetrový obraz Rozptýlené myšlenky, pro nějž musela galerie sehnat pětimetrové bezpečnostní plexisklo, nebo obraz Dřevorytcova domácnost, kde je Váchal, za ním jeho mrtvá žena Máša se svatozáří a v okně tvář autorovy družky Anny Mackové. Váchalova první žena zemřela v roce 1922, na Štědrý den. „V jeho korespondenci se objevuje, jak brečel, jak strašně moc mu chybí. Je to velmi emotivní příběh,“ řekla ředitelka galerie.

Váchalův osud považuje za mimořádný, srovnává ho 
s postavou Prométhea, vzdorujícího bohům. Narodil se 
v roce 1884 jako nemanželské dítě, což zjistil v první třídě 
a zrodilo se celoživotní trauma. S tím možná souvisí jeho sklon cokoliv obrátit ve vtip 
i blízký vztah ke zvířatům, zejména psům. A při pohledu na jeho životaběh příměr 
s Prometheem nepřehání: zažil dlouhá období nouze, kdy si vařil tuřín a doma mrzl zabalený v kabátech.

Z umění měl blízko k symbolismu i secesi; lákalo ho tajemství všech podob, spojovali ho s okultismem a magií. „Láska k přírodě, k historii a mystice, k barokní kazatelské literatuře, nadšení z jarmarečního folkloru, lidové romantické písně, červených románů i sešitových krváků, to vše vedlo 
k originálnímu, výpravnému dílu, plnému dramatických příběhů i archaického humoru,“ řekla šéfka galerie.

Zaživa byl však doceněn jen sporadicky. Už v roce 1929 napsal Arno Sáňka: „Je naprosto jisto, že Váchal za svého života a hlavně u této generace úspěchu nedosáhne. Je příliš mimo smečku, je příliš mimo dnešní život a je příliš obsáhlý a hluboký, aby náhodný normální divák nebyl brzy unaven. Tím čestnější bude zmrtvýchvstání jeho dočasně (závojem mlčení a umlčování) zahalené tvorby,“ prorokoval tento vydavatel bibliofilií.

Rok před smrtí sice od Váchala nakoupilo Národní muzeum práce za 20 000 (tehdy obrovské peníze) a pět dní před smrtí, v květnu 1969, dostal titul zasloužilého umělce, ale bylo pozdě. Normalizace zapomnění dokonala, znovuobjevení přišlo až po roce 1989.

Díla v Schiele Centru pocházejí především ze soukromých sbírek, klíčový podíl má manžel šéfky galerie, sběratel Jan Pelánek Lazarowitz. 
V několika případech jde o zápůjčky, mj. z Portmonea, Váchalova muzea v Litomyšli.

Jaký byl první pocit ředitelky galerie, když Váchalovo dílo viděla pohromadě? „Možná bych to srovnala s tím, když jsme poprvé přivezli Schieleho. Byl ještě v bednách a já si říkala: to určitě není pravda, že jsou uvnitř originály, ale skutečně byly,“ říká a doplňuje, že vnímá velký zájem ze zahraničí. „Šumava je zaklínací slovo, všichni na něj reagují. Mám pocit, že po letech hospodářských krizí a terorismu jsme tak utahaní, že jenom při představě přírody se trošku zatetelíme radostí, že je na světě i něco hezčího.“