Premiéra nové české hry, k tomu z pera šéfa činohry Jihočeského divadla Martina Glasera a dramaturgyně Olgy Šubrtové, probudila jistě zájem nejen budějovického publika. Mnohé z těch, kteří se přišli podívat na adaptaci velmi volně uchopeného námětu z novely Nathanaela Westa Přítelkyně osamělých srdcí, přivedlo snad právě tázání po tom, jak se autorský tandem s břitkou satirou, hraničící s cynismem, vypořádá. Mně se zdá, že autorské duo hru přeznačilo do poněkud jiného, ne-westovského kódu.

Jednání dvojice hlavních hrdinů, Aleše (Martin Hruška konečně nehraje – i když, nakolik vlastně ne - záporáka) a Slávka (Ondřej Veselý), neboli redaktora pořadu pro osamělá srdce a jeho nového cynického šéfa, je totiž možné vykládat jako postupnou ztrátu snů a iluzí v konfrontaci s bezcitnou dobou, novými médii a ekonomickou krizí. Ale ne výlučně. Také díky výraznému výkonu Ondřeje Veselého, vedle poněkud nejistého Martina Hrušky, jde také o jakýsi návod na přežití pro silné, zdravé a bez skrupulí.

Mindráky mají všichni

Mindráky trpí všichni, jak je naznačeno v prologu hry, ale jediný Aleš je 'vybrán', aby jim podlehl. To on je tím slabým článkem společnosti. To on se ukáže jako sobec, když se snaží pro vlastní uspokojení zachránit z ulice bezdomovce, kterého výborně, s dobře smísenou bodrostí a trpkostí, sehrál Petr Šporcl. Aleš je pro přílišné zaujetí sebou neschopen vnímat skutečné potřeby lidí kolem, včetně vlastní přítelkyně Dany (Taťána Kupcová). Závěrečná scéna, v níž trochu mučednicky, trochu na vlastní žádost a vlastním přičiněním umírá, působí v kontextu předešlých scén logicky, leč neorganicky. Aleš zkrátka umřít musí, pro vše, co vykonal jako Utěšitel, mu diváci v hledišti smrt snad i přejí.

Slávek se ukazuje jako profesionál, který zvládá a správně chápe svou práci, zatímco Aleš je znechucen dávením floskulí a frází, které z něho padají obdivuhodně snadno. Musí přijít průstřel, aby se vše uklidnilo. Pro smrt ke Kláře, představované velmi věrohodně Věrou Hollou, si Aleš jde i přes to, že od rozhovoru s mrtvým sebevrahem Leošem Tichým (Pavel Oubram) už ví, že ani po smrti není žádná naděje na lepší příští. Že zkrátka po smrti „není nic“. Žádný tunel, žádné světlo na jeho konci.

Právě tady se diváci hodně baví, je slyšet i hlasitý smích. Vzal-li Kristus na sebe naše hříchy, bere na sebe Glaserův Aleš naši existenční trapnost. Jeho do sebe uzavřené bytí, které není schopno pomoci komukoli, neboť samo pomoc potřebuje, je odsouzeno k ne-bytí, zatímco vztahy ostatních postav, byť často velmi syrové, si uchovávají naději. Ve hře o silných a slabých se nakonec jako slabý ukáže jen Aleš. Vždyť i Leoš své znicotnění zvládá s úlevou a klidem.

Weinerovsky prázdné židle

Co mne zaujalo, vedle několika skutečně výborných výkonů, z nichž zbývá zmínit Jana Dvořáka a Věru Hlaváčkovou, bylo Glaserovo řešení scény. Židle, židle, spousta weinerovsky prázdných židlí, které čekají, až na ně někdo usedne? Přítel? My? Lidé, kterým chce Aleš pomoci? Nebo jsou to jen desítky ostrovů, které se nemohou potkat, leda zborceny a zbaveny svého původního účelu?

Ač jsem po několika dnech od premiéry a po četbě Westových novel dospěl k přesvědčení, že jde jen o velmi volnou inspiraci, přece tím nechci říci, že se Šubrtové a Glaserovi hra nepovedla. Naopak. Bylo možné v ní identifikovat i další westovské hrdiny, včetně Balsa (Snový život Balso Snella) a Lemuela Pitkina (Majlant).

Jen bych rád na závěr nechal zaznít několika výrokům z hlediště: Bylo to dost těžké! Hodně takový symbolický, co? Dost intelektuálština, nemyslíš? Mnoho významů může způsobit hře krátký život, což by byla škoda. Hodně však může prospět, když se Aleš stane rovnocenným partnerem a protipólem velmi výrazného Slávka. Martin Hruška jako by teprve hledal svou postavu, čemuž se však po sérii bachařů a estébáků není co divit.

Hodnocení Deníku: 70%

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik