Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám promlouvají a chystají pořady? Představujeme Ivana Studeného, redaktora a moderátora Českého rozhlasu České Budějovice.

Práce s fantazií

Jako malý kluk jsem chtěl být horníkem a požárníkem a touha po hrdinských a velkých činech mi zůstala – jen ten skutek utek – a snad je to dobře, nemám moc vlastností hrdiny.

Obdivoval jsem a také studoval přírodu a chtěl se stát myslivcem. Jenže od svých oblíbených čolků a žab jsem utekl k hudbě a po maturitě zakotvil v médiích. Pocházím z Českého Krumlova, a tak první zkušenosti, jak pracovat s informacemi, jsem sbíral v tehdejších Českokrumlovských listech.
Mohu jen poděkovat bývalým kolegyním Ivaně Faryové i Zuzaně Kyselové, které se poctivě věnovaly mladým nováčkům a učily je, co mají a nemají dělat. Tehdy přišly mé první novinářské úspěchy, ale i průšvihy.

Loni jsem si všiml nabídky Českého rozhlasu a nastoupil pak jako moderátor a redaktor. Jsem tu teprve od září, takže jsem služebně nejmladší. Myslím, že práce v rozhlase je dobrá pro mě, a doufám, že já jsem dobrý pro ni.

Uplatním tu řadu svých koníčků, jako je psaní, muzika a práce se zvukem. Už dříve jsem se věnoval drobné režii i psaní menších scénářů. Práce mě nesmírně baví a dál vábí. Totiž v rádiu jsou jiné zásady než v novinách, zvukový článek má svá vlastní pravidla, je třeba zapojit víc smyslů, pracovat s fantazií. Zvuk ostatně nabízí opravdu hodně možností, což je mi jako muzikantovi blízké. Baví mě zkoušet a hledat různé postupy, aby byly pořady pestré.
Učím se, poznávám své publikum, posluchače. Zjišťuji, co je trápí, ale i baví. Při práci nevyhledávám celebrity, zpěváky nebo známé osobnosti z kultury.
Zaměřuji se na zdánlivě obyčejné lidi.

V každé vesnici najdete velké životní příběhy. Mnozí lidé jsou talentovaní, ale neměli šanci se uplatnit, mohou být i skromní. Baví mě tyto zajímavé lidi a osobnosti vyhledávat a upozorňovat na ně i na hodnoty, které svým životem demonstrují.
Zrovna teď jsme připravovali rozhovor s učitelem v penzi, který píše do šuplíku básničky, jež jsou zásobárnou jemného humoru. Tenhle muž je velmi inspirativní člověk a věřím, že to tak budou vnímat i posluchači.

Mám umělecky nadané, vzdělané a myslím, že docela úspěšné sourozence, což mě žene dopředu. Vím, co chci dělat, a nerad bych ustrnul v šablonách. Mám spoustu plánů, které chci v rádiu vyzkoušet. Čeká mě hodně práce na sobě, jak v moderování, publicistice i v rozhlasové tvorbě, ale to je otázka osobnostního a profesního vyzrání.

Muzikant na koni

Muzika mě do jisté míry živí a je i tady v rozhlase významnou součástí mojí práce. Hraji na kontrabas, hlavně jazz. Mám rád svou rodinu, děti a koně. Máme totiž firmu s koňmi, manželka je jejich trenérka a učí ježdění. Jízda na koni člověku umožňuje snad nejintimnější setkání s krajinou. Naučíte se při ní krajinu číst a respektovat její pravidla. Pravda, od té doby, co jsem začal dělat v rozhlase, jsem si na koně sedl jen dvakrát, ale nemrzí mě to.