Josef Váchal, narozený v roce 1884 v Milavčicích u Domažlic, se vyučil knihařem, získal také průpravu v malířství i takzvaném leptu. Zřejmě pod dojmy z cesty na Šumavu začal už v jednadvaceti letech vytvářet první dřevoryty a dřevořezby. Šumava na sebe stále strhávala větší a větší pozornost, Váchal postupně studoval veškeré dostupné materiály o Šumavě, vytvářel zásobárnu kreseb, náčrtů, básní, poznámek a fotografií. V dopise otci se v roce 1927 svěřuje: „Šumavě, té chci věnovat nejlepší své dílo, poslední své chvíle a konečně i mrtvé tělo; aby se naplnil paradox, že přes všechnu proměnlivost na vývinu svého ducha jsem byl lokálním patriotem…“


Jeho tříletá snaha byla odměněna vznikem neuvěřitelně pracného a nákladného kodexu, který je právem řazen k vrcholům české knižní kultury. Autorský text obsahuje 84 stran, které jsou tištěny dvěma druhy písma a více než osmi různými barvami. Editor a znalec kodexu Vladimír Musil uvádí, že Váchal sám velmi náročným technologickým postupem k Šumavě odlil 8014 literek, na jejichž výrobu roztavil 200kg směsi cínu, olova a antimonu. Používal také k sazbě svérázný a primitivní postup, který mu však dával velkou uměleckou volnost a nespoutanost. Díky ní mohou být jeho písma natolik osobitá, že je nelze použít jinde a jinak, než v knihách, pro které je vytvořil. A právě ve spojení s dřevoryty tak vyznívá jejich skutečná působivost, originalita a stylová jednotnost.


Šumava umírající a romantická vyšla pouze v jedenácti výtiscích, které autor označil písmeny A až J. V současnosti je ve sbírkách deponováno šest exemplářů, tři v kožené vazbě a tři nevázané. Exemplář s písmenem A se nachází v knihovně Státního zámku Hluboká, výtisk B je uložen ve sbírkách Umělecko–průmyslového muzea v Praze, nesvázaný výtisk D ve sbírkách Moravské galerie v Brně, další s písmenem F získalo Muzeum Šumavy v Kašperských Horách, kde byla pořízena také fotodokumentace, posledním neoznačeným svazkem disponuje Národní galerie v Praze.
V úvodních kapitolách pohlíží autor na Šumavu jako na přírodní fenomén pohledem umělce, což postupně doplňuje úvahami na fakt, že způsoby života se ve zdejším prostředí značně proměňují. V obsáhlých kapitolách se věnuje lesu, specifikám klimatu, vodě ve všech jejích podobách a slatím. Celek je prokládán sugestivními básněmi a doslovem v podobě postulátu.


„I když samotné vydání textu Šumavy umírající a romantické nemůže v žádném případě nahradit setkání s Váchalovým originálem, je mnoho důvodů, abychom se nad výsledkem autorova mnohaletého úsilí zamýšleli. A nejen proto, že skýtá bohatý studijní materiál k hlubšímu pochopení autorova života a tvůrčí metody. Jeho šumavské opus je právem považováno za jednu z prvních ekologických výzev v dobrém a moderním slova smyslu,“ podotýká Musil.