Spolupracoval s desítkami nejznámějších českých hereček a herců a patří k posledním, kteří si pamatují, jací byli. Točit začal už ve 30. letech. Mnohé jeho filmy patří k těm, ke kterým se diváci rádi vracejí i po desítkách let. Legenda českého filmu režisér Otakar Vávra, který před několika týdny oslavil sté narozeniny.

Jeho vzpomínky na filmové kolegy i historické události patří k dějinám československé a české kinematografie. V rozhovoru, který vznikal ještě před jubileem a nebyl v jihočeském Deníku dosud publikován, se vrací do dětství i k setkáním s hvězdami předválečného filmu.

Narodil jste se v roce 1911 ještě za Rakouska-Uherska. Vzpomínáte si na atmosféru císařského mocnářství?
Když mi bylo pět let, maminka mi ukázala v novinách obrázek, na kterém ležel v rakvi císař František Josef. Pamatuji si, jak mi říkala: Podívej, císař pán umřel. Ještě si pamatuji, jak se tehdy slavilo Boží tělo. Rakousko– Uhersko bylo přísně katolickou monarchií.
V Brně, kde jsme tehdy bydleli, se slavilo na Velkém náměstí, dnešním náměstí Svobody. Byl tam postavený obrovský oltář. Vzpomínám si, jak šli úředníci v uniformách, měli šavle. Pak se všichni zúčastnili mše. Za revoluce v roce 1918 jsem viděl, jak dvě ženy vedou nějakého mužského, který měl useknuté ucho. Držel si na ráně ručník, z hlavy se mu hrnula krev. Chvátali k nemocnici ulicí, kde jsme bydleli. Policajti šli tenkrát totiž šavlemi do lidí a tomuhle asi usekli ucho.

Jako filmový režisér jste vedl tisíce herců. Když jste byl malý, hrál jste si s loutkami?
Opravdu jsem byl vášnivý loutkář a loutkové divadlo jsem měl strašně rád. Napsal jsem si i nějaké divadelní hry. Měl jsem tehdy doma a stále ještě mám Alšovo loutkové divadlo. Šetřil jsem si tenkrát peníze, protože jsem najednou tolik peněz na všechny loutky neměl. Byly pětadvacet centimetrů vysoké a objednával jsem si je do Brna, kde jsem tenkrát bydleli, z Prahy od nakladatele Štorcha na Staroměstském náměstí. Buďto jsem loutky dostal oblečené, nebo mi na ně maminka ušila šaty. Ve škole jsme jako ochotníci hrávali divadlo. To mě bavilo. Pak jsem chtěl udělat film. Studoval jsem architekturu na technice s vyznamenáním a odešel před druhou státnicí. S Emilem Burianem jsem odjel do Prahy, kde jsem začal psát scénáře a chtěl režírovat film. A to se mi také podařilo.

Začal jste točit filmy koncem 30. let, v předvečer kapitulace Československa. Později jste o válečných událostech natočil Dny zrady. Myslíte, že kapitulace ovlivnila morálku společnosti, což se negativně odrazilo v dalších letech?
Všechno, co se tehdy odehrálo, samozřejmě ovlivnilo povahu našich lidí. Povaha lidí v první republice a těch, kteří žijí v současnosti, je velice rozdílná. Za první republiky se na prvním místě uznávala čest. Dneska se na prvním místě uznává prospěch a zisk. A to je podstatný rozdíl.

Měl jste štěstí, že jste spolupracoval s plejádou význačných českých herců, které jste obsadil do svých filmů, jako třeba Lídu Baarovou, Adinu Mandlovou nebo Svatopluka Beneše.
Myslím, že jste zapomněl na ty dva hlavní – na Zdeňka Štěpánka a Karla Högera. Zdeněk Štěpánek byl podle mě největší herec minulého století v Československu, a to samé v pozdějších letech můžeme říct i o Karlu Högerovi. Baarová s Mandlovou byly opravdu krásné, ale nebyly to takové herečky jako třeba Jiřina Štěpničková, která k nim patřila. To byla opravdu profesionální herečka. Baarová s Mandlovou nebyly moc na divadle, ačkoliv občas někde hrály také. Byly to ale osobnosti. Lída Baarová byla živočišná krása. Největší živočišná krása, jaká kdy tady byla. Dneska tady žádný podobný typ jako ona není. Skončila nešťastně, protože se dostala mezi špičky nacistické říše.

A jaká byla Adina Mandlová?
Byla krásná, ale chybělo jí, co měla Baarová, které totiž všechno přicházelo samo. Baarová měla absolutní úspěch bez vynaložení velkého úsilí. Ten úspěch ji pak zahubil. Mandlová byla sice krásná, ale všechno si musela propočítat a předem promyslet. Namluvila si Hugo Haase, který z ní udělal to, co pak byla. Pomohl jí s její osobností a se vším. Ale ona si ho sama vyhlídla.

Jak se umělcům žilo a pracovalo za německé okupace?
Kdybych na všechno vzpomínal, vyprávěl bych týden. Měli jsme tehdy štěstí, Češi totiž nebyli hodni, aby šli za Němce bojovat. Byli jsme mimo, ale já jsem normálně fungoval a točil filmy. Koncem války jsem natočil film Rozina sebranec, což bylo obrovské plátno. Dneska už bych na takový film prostředky nesehnal. V protektorátu byl totalitní režim, který jsem využil, jak jsem uměl. Mohl jsem točit a dělat filmy. Přes válku jsem natočil asi devět filmů.

Mezi herečky, které se zapletly za války s Němci, patřila i Nataša Gollová, ne?
Myslím, že Nataša Gollová byla nejčestnější z nich. Byla z velmi dobré rodiny, báječně vychovaná. Nebyla to herečka, která by hrála pro peníze. Za války se skutečně zamilovala do jednoho Němce, což pak chtěla po válce odčinit. Věděla, že udělala hroznou chybu. Jenže co měla dělat, když se do něj zamilovala. Mimochodem, jak se později ukázalo, byl to britský špion. To ale Gollová za války nevěděla a on jí to samozřejmě neřekl. Šla tedy pomáhat do Terezína. Jenže se tam nakazila skvrnitým tyfem a ležela pak půl roku. Nataša Gollová byla nejčestnější žena mezi herečkami s podobným osudem. Později skončila hanebně a uboze, je mně jí líto.

Zmínil jste i další známou herečku Jiřinu Štěpničkovou. Ta se po únoru 1948 neúpěšně pokusila emigrovat do zahraničí, zatímco Baarové i Mandlové se útěk povedl. Sledoval jste její osudy?
Velmi dobře jsem Štěpničkovou znal. Hrála v Maryše, což byl film podle mého scénáře, který s ní režíroval Rovenský. Tenhle film ji udělal. Přes hranice utíkala se svým dítětem v náručí. Jenže někdo ji špatně navigoval. Jednou mi pak říkala, že to, že ji chytili, způsobil její manžel. Místo aby se dostala ven na Západ, dostala se tenkrát při přechodu hranic zase na území Československa. Tenhle omyl ji stál několik let vězení, které ji strašlivě poznamenalo. Dozorkyně s touhle krásnou ženou prováděly něco strašného. Když jsem se pak s ní setkal, byla z toho úplně zoufalá a nešťastná. Byla celá zlomená. Štěpničkové bylo škoda.

Váš film Kladivo na čarodějnice o procesech a vynucených přiznáních berou mnozí jako alegorii na politické vykonstruované procesy s odpůrci komunistického režimu na přelomu 40. a 50. let. Bylo to tak?
Film Kladivo na čarodějnice byl skutečně reakcí na tehdejší politickou situaci a na monstrprocesy, které byly v Československu nařízené Moskvou. Kromě toho je film ukázkou, jak může vypadat násilí a jak se může rozrůst do úplně bezbřehých rozměrů, navíc zcela beztrestných. Vždyť jsme to sami všechno zažili.

Od 50. let jste vyučoval studenty na FAMU. Viděl jste nějaký rozdíl mezi tehdejšími žáky a současnou mladou generací?
Vůbec nejlepší moji studenti byli ti první. Oni opravdu něco chtěli dokázat a měli kulturní zázemí a znalosti, které jsem ve své výuce předpokládal. U dalších studentů mně už později přišlo, že se jim jednalo hlavně o papír, o vysvědčení. Nechci generalizovat, protože to nemá smysl, ale nikdy už nedosáhli takové úrovně, jakou měli Schorm, Chytilová, Menzel či Schmidt. Menzel má Oscara a všichni jsou to vynikající filmaři.

Ve svých filmech jste se zabýval historií českého národa. Kde se ve vás vzala záliba točit filmy o skutečných událostech?
Nevím, ale mám historii rád. Měl jsem vždy rád historické romány, četl jsem Balzaca a celou starou francouzskou literaturu. Líbilo se mi natočit lidi, jak tehdy v určité době žili. Tu dobu jsem pak musel samozřejmě důkladně prostudovat.
Když jsem dělal renesanční nebo dokonce gotický film, důkladně jsem prostudoval tisíce stránek, a to mě bavilo. Jak konkrétně doba vypadala, jak v ní lidé žili a co si mysleli, čím se lišila od současnosti.

Otakar Vávra, filmový režisér
Narodil se 28. února 1911 v Hradci Králové. Studoval architekturu a pozemní stavitelství v Brně a Praze.
V roce 1931 napsal první scénář k celovečernímu filmu, jako režisér debutoval v roce 1937 filmem Filosofská historie. Od roku 1956 přednášel na FAMU v Praze. Celkem natočil pět desítek filmů, např. Cech panen kutnohorských, Krakatit, Kladivo na čarodějnice, Romance pro křídlovku, Dny zrady, Jan Hus, Jan Žižka a další.
Je autorem knih Zamyšlení režiséra, Třikrát před kamerou, Podivný život režiséra. Letos vyšly autobiografické knihy Paměti aneb Moje filmové 100letí, Otakar Vávra 100 let.
Nositel mnoha vyznamenání, např. titul národní umělec (1968), ocenění Český lev (2001), státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění (2004).
Je ženatý, žije v Praze.