Ve většině evropských zemí, stejně jako u nás, lidé Velikonoce slaví, ale stále více ustupuje do pozadí náboženský význam svátku a všichni se těší spíš na kulinářské speciality a na zábavu. Snad posledními zvyky, které jsme ochotni dodržovat, je zdobení kraslic a na vesnicích ještě šlehání děvčat vrbovými proutky. Někdy se sice setkáme ještě s hrkáním řehtačkami nebo pečením jidášů, ale většina zvyků a obyčejů se nedochovala a většinou nám nic neříká.


„Právě o víkendu jsem se zamýšlel nad tím, co nás z velikonočních svátků vlastně oslovuje a co zůstává. Bojím se, že za dvacet třicet let to opravdu bude chápáno u většiny lidí asi podobným způsobem, jako je teď chápán 1. máj. Ještě to snad bude svátek v kalendáři, kdy lidé budou mít volno, ale jinak bude zřejmě odpovídat tento fakt obrazu doby,“ popisuje budoucí pojetí Velikonoc širokou veřejností etnograf Jihočeského muzea PhDr. František Krejča. Nazírání na tento křesťanský svátek připodobňuje k myšlence filmu Michaela Endeho Nekonečný příběh. „ Lidé si vyprazdňují duše, ale protože je nenaplňují něčím rovnocenným, nastává nicota. Po mezifázi, kdy vypadá jako uklizeno, bude pusto,“ dodává. V našem regionu byly velikonoční zvyky a obyčeje spojovány především s oblastmi Doudlebska a Křemežska, kde se o udržení tradic zasloužila Marie Husarová. „Když myslím na Velikonoce v Křemži, tam můžeme dokladovat konkrétně jakési částečné zachování tradice, protože tam dodnes chodí koledníčci s řehtačkami a klapačkami tak, ja se má – od čtvrtka do soboty. Ale už je naprosto samozřejmé, že to není doprovázeno řádnými říkadly nebo modlitbičkami. Děti přijdou, shromáždí se před domem a na povel spustí a zase skončí řehtání. Pak si jdou pro výslužku, takže formy tradičnější obchůzky berou za své,“ podotýká Krejča.Faktem zůstává, že většina lidí má velikonoční koledování spojené s vajíčky a pomlázkou, ale v mnoha oblastech byl pojem koledování spojen právě s obchůzkou dětí s řehtačkami. Podle etnografa dokazuje vývoj, že smysl některých rituálů v rámci velikonočních tradic a zvyků je odsunut a zapomenut. „Není třeba mluvit o Velikonocích jako o záležitosti církevní, ale jsou to svátky jara. Velikonoce jsou příkladem toho, v jaké dokonalé symbióze jsou zvyky lidové s liturgickou rovinou. Je to součást našich kulturních a národních tradic, o kterých bychom měli vědět. Pak lépe pochopíme smysl svátků a význam některých činností, které při svátcích děláme,“ uzavřel.


Velikonoce jako vrcholné svátky církevního roku oslovují samozřejmě velmi hluboce křesťany. Jsou oslavou zmrtvýchvstání Krista po jeho ukřižování a se svátkem jeho narození představují osu liturgického roku. Týden, do kterého jsme vstoupili Květnou nedělí, se nazývá svatý nebo také pašijový. Netradiční formu takzvaných zpívaných pašijí, tedy v původním významu vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista, které doprovází průvod věřících po křížové cestě, organizuje po léta římovská farnost. „Tyto zpívané pašije byly vytvořeny jezuity někdy na konci 17. století a my je v té podobě zachováváme. Letos jsme měli obavy o zpěv, protože předzpěvák v loňském roce zemřel a nemáme tak silného tenoristu, takže jsme vše vyřešili rozhlasovou technikou. Vyšli jsme od misijního kříže pod lipami jako velká skupina čítající 213 lidí, pak se přidávali další. Celkem mohlo za den projít šest a půl kilometru dlouhou cestou pět set lidí,“ hodnotí liturgickou tradici vikář římsko-katolické farnosti v Římově Tomáš Koňařík.


Milým překvapením podle jeho slov bylo, že se letos lidé zapojili jak modlitbami, tak zpěvem. „Tak duchovně prožité římovské pašije jsem ještě nezakusil,“ uzavřel. V této podobě se jich mohou lidé zúčastnit ještě na Velký pátek a 26. června v takzvaný osadní svátek Římovský.