Velký blondýn je na plátně stále skvělý

Francouzi milují příběhy z Manhattanu, dokáží se svérázně postavit nástrahám stáří, ale stejně jako ostatní je také někdy potkají tragické události, s nimiž se těžko vyrovnávají. To právě nyní odhaluje divákům Festival francouzského filmu, který hostí českobudějovické kino Kotva.  V uplynulých dnech nabídl mimo jiné předpremiéry dvou komedií a jednoho dramatu.

Paříž-Manhattan

Skoro povinností by měl být snímek Paříž-Manhattan pro milovníky Woodyho Allena. Dopustit na něj totiž nedá ani hlavní postava Alice a zjevně i režisérka Sophie Lellouche. Ve své komedii tak spojuje svěžest Francie s typickými znaky díla neurotického Američana. A daří se to na výbornou.

Hrdinka Alice Ovitz, ač pohledná a s perspektivním zaměstnáním, nemá zrovna lehký život. Je totiž stále svobodná, a tak musí odrážet nevhodné dotazy, nepříliš atraktivní nápadníky, které za ní posílá otec, i lítostivé pohledy své šťastně vdané sestry. Útočiště pak hledá ve vášni pro Woodyho Allena, s jehož podobenkou na plakátě probírá všechny své starosti.

A právě to filmu značně prospívá. Alice je Allenem tak načichlá, že z něj do svého příběhu přenáší to nejlepší. Většinu situací komentuje se stejným nadhledem jako její idol a vyrovnala by se mu i v kadenci vtipů. Její láska k filmaři je zároveň zdrojem dalších úsměvných momentů – například zloději, který přijde obchod vykrást, jako prevenci pohotově nabídne Výstřely na Broadwayi a Seber prachy a zmiz.

Stejně jako u Woodyho jde ale hlavně o milostné vztahy. Alice není sama proto, že by se nesnažila. Divák tak sleduje její peripetie s muži a jak to tak bývá, ten pravý není daleko. V tomto ohledu se bohužel film nevyhnul snad nejtypičtějšímu žánrovému klišé. Závěr je předvídatelný a přeslazený, čímž trochu sráží předcházející svěží cynismus.

Vzhledem k řadě dobrých nápadů a scének, to ale člověk režisérce odpustí. Snímek má navíc velice krátkou stopáž, trvá pouze hodinu a 17 minut, takže ani na chvilku nenudí. A co vy víte, třeba přijde i Woody Allen.
Hodnocení Deníku: 80%

Proti větru

Naopak na zcela odlišné vlně je drama Proti větru. Snímek Jalila Lesperta má ale také rozhodně co nabídnout. I když se zabývá neradostným tématem a naděje v něm zasvitne jen málokdy, neupadá do prvoplánových kýčovitých schémat a po celou dobu udrží diváka v napětí.

Hlavním hrdinou je Paul, otec dvou malých dětí, jehož život se převrátil naruby ve chvíli, kdy mu náhle zmizela žena. Po několika měsících marného hledání se přestěhuje na venkov do domu po rodičích. Ani tady ale nemůže ze dne na den začít znovu, zvlášť když neví, jestli manželka odešla kvůli hádce, nebo se jí něco zlého přihodilo.

Tvůrci ve scénáři chytře přeskočili období bezprostředně po zmizení ženy a vyhnuli se tak největšímu slzavému údolí. Místo toho se věnují Paulovi v okamžiku, kdy už je trochu smířený s osudem a snaží se jít dál.

Námět snímku silně připomíná rok staré americké drama Děti moje s Georgem Clooneym, jehož postava má zase manželku v kómatu a na krku dvě dcery, ale v pomyslné soutěži by francouzský počin dopadl o dvě třídy líp. Naštěstí mu chybí vyhrocený holywoodský patetismus a sentimentální linie o tom, jak si otec konečně najde cestu ke svým dětem. Paul z Proti větru v rodičovských záležitostech pokulhává jen výjimečně a spíš musí bojovat sám se sebou, což je mnohem zajímavější.

Snímek také není příliš dlouhý a svižně utíká. Jen by někomu mohlo vadit, že  nejspíš i kvůli tomu nedojde na vypointování všech linek příběhu a leccos zůstává neuzavřené. Ale to může být záměr.
Hodnocení Deníku: 70%

Co kdybychom žili společně?

Zrovna minulý týden Jan Svěrák řekl, že Češi neumí točit komedie s přidanou hodnotou. Tedy snímky, které nejsou jen zábavné, ale nenásilně přimějí k zamyšlení a divák na ně nezapomene hodinu po odchodu z kina. Možná bychom se mohli učit od Francouzů. Novinka Co kdybychom žili společně? režiséra Stéphana Robelina totiž tohle vše splňuje a patří mezi nejlepší filmy letošního roku.

Setkáváme se v něm s pěticí nerozlučných přátel – sedmdesátníků. Jsou sice stále energičtí, ale když jednomu začne vypovídat paměť a dalšímu srdce, rozhodnou se stáří postavit svérázným způsobem. Všichni se sestěhují do jednoho domu, aby si mohli navzájem pomáhat, a na stará kolena vyzkouší život v komunitě. K tomu je sleduje mladík, který takto chce sepsat netradiční diplomovou práci, a občas idylku naruší neshody či náhle se objevující dávné vzpomínky.

Co kdybychom žili společně? patří k nejzábavnějším filmům o stárnutí, jaké v posledních letech nabízela česká kina. Vtipné scény tu působí naprosto přirozeně a divák nepochybuje o tom, že přesně tohle by se mohlo postavám přihodit i v reálném životě. Vše navíc podporuje úžasný nadhled hrdinů 
a dobře napsané dialogy.

Vzhledem k námětu samozřejmě scénář občas zahraje i na vážnější notu, příběh to ale neruší. Naopak. Pomáhá to jeho uvěřitelnosti a spolu s černohumornými vtípky tvoří směsici, která dokonale funguje a baví. Tvůrci navíc občas zabrousí k tématům, jaká už u seniorů leckdo považuje za tabu, a činí tak s citem.

Snímek zároveň nabízí možnost setkat se s dávnými hereckými idoly. A ti jsou před kamerou pořád skvělí. Alberta, kterému přestává sloužit paměť a do druhého dne je schopen pustit z hlavy i to, že odhalil nevěru, hraje Velký blondýn s černou botou Pierre Richard. Ve dvou ženských rolích se pak objevují Američanky Geraldine Chaplin a Jane Fonda. Nezbývá než doufat, že jim brzy někdo nabídne další podobně vydařený scénář.
Hodnocení Deníku: 90%