O tom, v čem spočívá tajemství čtenářské přitažlivosti, vypovídá sám autor:

Prozradíte nám svůj recept na úspěšný knižní hit?
Především si myslím, že lidé mají historii rádi, pokud se jim nepředkládá jako nezáživné školní učivo. Dějiny přinášejí nejen poučení a zvláštní atmosféru, ale také příběhy lidí, dobrodružství a tajemství. To vše se snažím ve svých románech uplatnit a mám radost, že se to daří, alespoň podle dopisů, které dostávám, soudě.

Máte svého oblíbeného hrdinu?
O zločinech, které odhalil Oldřich z Chlumu, správce hradu Bezdězu za časů Přemysla II. Otakara, vyšlo již osm románů. Ty příběhy nejsou ovšem jen detektivní, poslední titul - Strážce boleslavského mysteria je tak trochu středověký thriller. Napsal jsem ale i několik čistě historických – životopis prvního českého krále Vratislava, nazvaný Mezi tiárou a orlicí, a zatím dva romány o prodavačích ostatků z doby Karla IV. Rovněž několik knih pro mládež, například román Fiorella a Bratrstvo křišťálu.

V čem vidíte poučení z historie?
Historie není hromada faktů, ale především společenská a životní zkušenost a filozofie. Pokud by lidé historii dobře znali a především jí rozuměli, neopakovali by chyby předků. Vývoj přináší veliké memento, které bychom neměli přejít mlčením.


Třeba velikost starověkého Říma se začala hroutit ve chvíli, kdy se jeho obyvatelé přestali o sebe starat sami a připustili, aby péči o ně převzal všemocný Řím se svými úřady. Římané zlenivěli a začali zvát do Říma barbary, aby dělali práci za ně, ženy se raději bavily, než by rodily děti a staraly se o domácnost, a tradiční hodnoty římského patriotismu se rozmělnily vlivem cizích náboženství. Historie je nejen poučením o slávě, ale také o cestě k pádu.


Jak se historický román odlišuje od příběhu ze současnosti?
Nestačí jen vymyslet současný příběh a převléknout hrdinu z džínů do brnění. Podstatné je postihnout myšlení, způsob jednání a hodnoty i reálie doby. Lidé v minulosti zasluhují úctu a v mnohém bychom se od nich mohli učit, třeba odvaze, cti, pokoře a také prosté radosti ze života.


Mohli by dnešní detektivové závidět svým středověkým kolegům?
Středověké spravedlnosti bychom v něčem mohli závidět asi všichni. Soudce nemusel hledět na formální předpisy, ale soudil výhradně podle svého svědomí a srdce. To je něco, co moderní doba zcela postrádá.


Chcete říct, že ve středověku neexistovala korupce?
Úplatky a prostituce jsou staré jako lidstvo samo. Netvrdím, že lidé kdysi byli andělé, jen byli přirozenější a měli své morální hranice nastavené trochu jinak než my dneska. I přes nejrůznější lidské hříchy společnost stále existuje a vyvíjí se. A s hříchy je to stejné jako s alkoholem – v malé míře příliš neškodí a někdy dokonce prospívají, ale ve velké ničí.


Kde čerpáte informace o běžném denním životě ve středověku?
Odborné literatury i písemných pramenů je opravdu málo. Abych mohl psát skutečně věrně, studuji život ve středověku – je to ostatně má původní odborná profese. Léta shromažďuji nejrůznější informace, a protože mnohé jsou opravdu kuriózní, připravil jsem knihu Intimní historie, která vyjde v červnu. Zabývá se vším, co patří do lidského soukromí – od hygieny, líčení, čištění zubů a stolování až po toalety, antikoncepci, potenci a milostné praktiky.


Byl rozdíl mezi intimním životem ve středověku a dneškem skutečně tak propastný?
Byla to jiná doba a platily jiné normy, ale i jiné technické možnosti. Nesouhlasím s tím, že středověk byl jen dobou nečistoty a špíny. Pravda je, že odpadky se válely na ulicích, ale byly to společné prostory a platilo totéž, co za socialismu - co není moje, to mě nepálí. Jinak si doma uklízeli, chtěli vypadat hezky, snažili se zkrášlit svůj zevnějšek… Ve středověku by ovšem zkrachovali prodavači viagry a prudérní škarohlídi. Prudérnost je něco, co se rozšířilo až v devatenáctém století. Lidé ve středověku byli otevřenější a neskrývali své přirozené potřeby.


Chovají se tak i vaši hrdinové?
Zároveň ale jednají tak, aby neposkvrnili svou čest něčím, zač by se museli později stydět. Je lepší umírat s pocitem rytíře než jako pokrytec a lhář.