Loni v listopadu nesl v rakvi Ivana Martina Magora Jirouse a spolu s kamarádem tehdy v Kostelním Vydří jako by pohřbíval i společné vzpomínky na komunistické vězení a nezničitelný underground. Hudebník Miroslav Skalický, pro něhož byla svoboda vždy tak důležitá, že kvůli ní opustil vlast a odešel jako mnoho jiných do rakouského exilu.

Bylo pro vás hodně těžké nést rakev s Ivanem Martinem Jirousem?
Rakev byla těžká, ale skutečnost, že zemřel, byla ještě těžší. S člověkem jeho smrt pořádně zamávala. Nebylo to tak lehké, musel jsem to zapít. Teď budeme muset bordel za něj dělat my. Martin tady mohl ještě dvacet let být, takže nás svou smrtí trošku nasr… Nechal nás teď tady trpět a my se musíme snažit pokračovat v tom, co začal. Další generace tak budeme prznit už jenom my.
Jeho smrt mě nepřekvapila, ale překvapilo mě, jakým to bylo fofrem. Už se s tím tak trošičku dalo počítat, poslední dobou to měl dost těžký. Už půl roku, od dubna nemohl pít, a poctivě to dodržoval. Jenže smrt byla holt silnější.

Od kdy jste se s Martinem znali?
Znali jsme se čtyřicet let, už od začátku sedmdesátých let. Potkávali jsme se tenkrát na koncertech Plastiků. Posílal mi pak pozvánky, organizovali jsme spolu různé kulturní akce, za které nás také v 70. letech zavřeli.
V roce 1980 jsem z Československa odešel do Rakouska. Bylo to chvilku po tom, co nám sebrali barák. Zlikvidovali ho za účelem obranyschopnosti státu. Odešel jsem tehdy částečně dobrovolně, protože už jsem neměl sílu dál snášet důsledky toho, co jsme dělali. Měl jsem malé dítě a chtěl jsem radši žít v klidu, tak jsem se vystěhoval. Od té doby jsem tam a sem jezdím jenom na víkendy.

Bylo to tenkrát těžké rozhodnutí odejít z vlasti do exilu?
Mohl jsem to tady vydržet a zvládnout. Lidé, kteří tu žili, a pro které jsme udržovali a pořádali svobodnou kulturu, na nás měli různé názory. Plivali po nás, když jsme přišli do hospody, nebo když jsme se potkali někde na ulici.

Měli jsme dlouhé vlasy, vypadali jsme jinak než oni, žili jsme jinak. Říkal jsem si, že nemá cenu se pro ně obětovat. Stanovil jsem si určitou hranici. Obdivoval jsem ale lidi, kteří tady zůstali a chodili neustále do kriminálů. Vážím si lidí, jako je Ivan Martin Magor Jirous nebo Čuňas čili Franta Stárek. Já si ale říkal, že ta moje oběť nestojí za to. Kdybych tenkrát viděl, že je nějaká šance, že lidi za námi stojí, i když se třeba trošku bojí, tak by mi stálo za to se obětovat. Ale zjistil jsem, že už to fakt nemá cenu.

Nechtěl jsem odtud odejít. Když nám sebrali Novou Vísku, tak jsem domlouval s dalšími deseti lidmi, že koupíme nějaký další objekt u Domažlic, kde nás bude víc a budeme ve svobodné kultuře dál pokračovat. Ale po reakcích lidí jsem si řekl dost, že to nemá cenu.
Když jsme měli barák, pořádali jsme tam různé akce, takže jsme ani neměli potřebu jezdit za kulturou někam jinam. Organizovali jsme u nás koncerty nebo jsme promítali filmy, které jsme si půjčovali z americké ambasády.

Navíc se mi tenkrát narodilo dítě. Odmalička, už když jí bylo půl roku, jsem s ní byl na výsleších. V Kadani mi vyhrožovali, že ji může přejet auto nebo že nám zapálí barák. Což se taky v některých případech stalo , že po koncertech Plastiků zapálili barák. kde hráli. V Rychnově po koncertě vyhodili dům do povětří. Další barák zabavili a zlikvidovali , tak jsem si řekl, že to tady už fakt nemá cenu.

Mnoho lidí stálo za socialismu před podobnou volbou jako vy, ale neodešli a riskovali vězení.
Opravdu hromada lidí do exilu neodešla, jako třeba Čuňas nebo Magor. Šli do kriminálu nebo živořili. Jiní lhali sami sobě, oblbovali svoje rodiny, okolí. Tady nešlo žít přímo. Buď jste šel do kriminálu nebo jste musel odejít. Neviděl jsem jinou možnost. Buď, a nebo. Hodně lidí odešlo, jako například Jaroslav Hutka nebo Vlasta Třešňák, nebo tady skončili v kriminále.

Mám hroznou radost, že se i dnes najdou studenti, kteří se o to, co se tenkrát dělo, zajímají. Nemusí to být masová záležitost, ale stačí, že se najde aspoň někdo, kdo myšlenky svobodné kultury dál šíří a pokračuje v ní.

Za to, že jste propagoval svobodnou kulturu, jste byl zavřený. Pro současnou mladou generaci je to až nepochopitelné.
Naše kapela z počátku 70. let se jmenovala The Hever and Vazelína Band. Po roce 1976, kdy měl Magor svatbu s Julianou, nás pozavírali. Byl jsem zavřený v plzeňském procesu spolu s Havelkou a se Stárkem. Dostal jsem 18 měsíců. Byl to případ s kapelou Plastic People. Pozavírali tenkrát najednou asi 25 lidí, které potom postupně propouštěli. O pražském procesu se ví, ale náš plzeňský zůstával trošku bokem. I když to bylo dohromady. Nás odsoudili tři, v Praze čtyři. Ostatních osmnáct lidí po půl roce propustili. Zatkli nás v březnu 1976 a byli jsme rok zašití, někteří i déle. Mě pustili na Vánoce.
Sedmdesátá léta byla přitom mnohem mírnější než léta padesátá léta s vykonstruovanými procesy, které končily trestem smrti.
Za Husáka nebyly sice popravy, ale zároveň se lidem lhalo, protože se říkalo, že nejsou žádné politické procesy. Což byla samozřejmě blbost. Komunisti nezavírali za politické paragrafy, nás třeba zavřeli za výtržnictví. Zorganizovali jsme přednášku, tak nás zavřeli za výtržnictví. Režim dělal, že nejsou politické procesy, ale byly. Samozřejmě, že se to nedá srovnávat s padesátými lety. Byla to opravdu jiná doba.

Na undergroundové kulturní akce se tehdy sjížděli lidé z celé republiky. Jezdili jste také do jižních Čech?
Byl jsem tenkrát delší dobu na severu, kam jsem přišel z Plzně. Na nás jezdili odevšad, i z Českých Budějovic. Nebylo jich ale moc. Budějovičáci byli zastrašení a vyděšení od března 1974, kdy policajti rozehnali koncert na Rudolfově. Fízlové byli tenkrát hodně tvrdý, takže potom to bylo dlouho hodně zametený. V Rudolfově jsem osobně náhodou nebyl. Chystal jsem se tam jet, jenomže v tu dobu pro mě bylo důležitější všechno možné než undergroundová muzika. Ten víkend jsem byl v Teplicích na bluesovém festivalu, kam jsem jezdil každý rok. Díky tomu jsem se vyhnul zatčení a faktu, že mě neostříhali. Ale bylo by to tenkrát docela zajímavé.

V rakouském exilu jste se setkal s mnoha osobnostmi, které pomáhaly udržovat svobodnou kulturu v totalitním Československu.
Seznámil jsem se například s Pavlem Tigridem, se kterým jsme celá 80. léta spolupracovali. Směju se, že mi platil dovolenou, dával mi na benzin. Měl jsem takové velké auto, se kterým jsem jezdil každé léto o prázdninách po celém pobřeží Jugoslávie. Byla to jediná země, kam čeští turisté mohli, a já jim rozdával exilové knihy a časopisy jako Svědectví nebo Listy. Jel jsem pak dál do Řecka nebo Turecka, ale cestou jsem si napřed odbyl tuhle činnost mezi českými lidmi na jugoslávském pobřeží.
Pavel Tigrid psal o našem plzeňském procesu ve Svědectví, takže jakmile jsem přijel v roce 1980 do Vídně, tak jsme se hned sešli. Seznámili jsme se, skamarádili a začali spolupracovat. Jezdil jsem do Německa na různá exilová setkání. Pořád se něco dělo.

Proč bychom si měli připomínat osobnost Pavla Tigrida?
Protože to byl jeden z mála lidí, kteří v zahraničí udržovali českou svobodnou kulturu, asi jeden z nejhlavnějších. Proto si zaslouží to, aby se na něj nezapomnělo. Dělal už od 50. let strašně moc, aby totalitní režim v Československu padl.
Pomáhal finančně i tím, že sem posílal exilovou literatury. Svými přednáškami šíleně ovlivňoval hlavně mladé lidi. Fandil jim, i když mu to mnozí dokonce vytýkali a vyčítali. Měl za to, že je důležité dát důraz na mladé lidi a vyslechnout je, jak chtějí žít a co chtějí dělat.
Fandil svobodné kultuře u nás a finančně ji podporoval. Nechal sem tajně vozit literaturu v kamionech třeba v pracích prášcích. Posílal sem kamery, videa. Pavel Tigrid byl šikovný i na shánění peněz. Svědectví tiskl v Belgii v malé tiskárničce. Vyprávěl mi, jak jim sehnal velikánský kšeft od Američanů, a oni mu za to zdarma časopis tiskli. Mohl si pak dovolit posílat ho sem zdarma. I když to nebylo zase tak úplně jednoduché. Kolikrát ho zabavili a za jeho distribuci šli lidé dokonce i do kriminálu.

Zažil jste underground i exil. Co vás v životě baví?
Asi mě pořád baví provokovat a rebelovat. Baví mě dělat si svoje věci a srá.. na establishment. Pokračuji v tom, teď dělám kulturní festivaly u mě na baráku na venkově v Meziříčku. Vidím, že na vesnici je to furt stejné jako před třiceti čtyřicet roky. Moc se toho nezměnilo.
Je zajímavé, že teď si ani nemůžu stěžovat na policii. Dneska je situace taková, že nás policie spíš brání proti úřednickým byrokratům, starostům obcí a místním lidem. Doba se trošku změnila. Tenkrát nás policajti likvidovali a dneska je musím žádat o to, aby nás chránili.

Nelitujete v životě něčeho?
Nestěžuji si. Neměnil bych. Sám od sebe bych asi tenkrát neemigroval a nikdy bych odtud neodjel. Ale na druhou stranu jsem měl rád kulturu, muziku. Když jsem odjel, tak jsem zažil hromadu kapel,na které jsem chodil, viděl jsem hromadu skvělých filmů. Mohl jsem si číst knížky, které bych tady tenkrát číst nemohl. Byl jsem na koncertech kapel a lidí, kteří jsou dneska už několik desetiletí mrtví. Já je ještě stihl, díky tomu, že jsem se dostal ven. Kromě jiného jsem mohl i cestovat po světě.
Samozřejmě, že bych byl asi radši, kdyby se tady tenkrát žilo normálně jako kdekoliv jinde a mohli sem jezdit moji oblíbení zpěváci a kapely. Už jsem nestihl Jimiho Hendrixe ani Jima Morissona, ale stihl jsem pak všechny jejich spoluhráče. Ale neměnil bych. Daleko radši bych byl tady, ale když ta možnost nebyla, nelituji, že jsem odjel do pr… V tu dobu nebylo tady o co stát. I v 70. letech, když jste byl jiný než ostatní, tak vám šlo o kejhák.

Loni jste dostal od společnosti Člověk v tísni Cenu Příběhů bezpráví, na kterou vás navrhli plzeňští studenti. Jak jste nominaci přijal?
Když jsem se dozvěděl, že jsem cenu dostal zrovna já, tak jsem si myslel, že si dělají p… Taky jsem na to tak reagoval. Byl jsem zrovna někde na žebříku, restauroval jsem nějaký barák v Rakousku. Pak mi ale volala i manželka, že je to i na internetu. To jsem tedy čuměl. Říkal jsem si, že je tady přece halda jiných lidí, kteří dostávali kapky v padesátých letech. Ti lidé už dneska vymírají a zasloužili by si ocenění daleko víc než já.

Miroslav Skalický – Skalák byl jako příslušník hudebního undergroundu v 70. a 80. letech perzekuován komunistickým režimem nejenom za své působení v kapele The Hever and Vazelína Band, ale i za svou kulturní činnost.
Za své aktivity byl v roce 1976 uvězněn na devět měsíců. Proti surovosti a bezpráví bojoval všemi možnými prostředky, které mu kultura poskytla, aby ochránil demokracii. V roce 1980 musel odejít do rakouského exilu.
Loni dostal Cenu Příběhů bezpráví.
Žije ve mlýně u Meziříčka na Vysočině, kde pořádá vyhlášené undergroundové sešlosti.