Expozice jeho prací nabídne návštěvníkům přes dvacet vybraných skleněných plastik „menších formátů“ a na třicet designových prezentačních sklenic jako ukázku práce ateliéru designu.

„My jsme s Milanem Frajtem absolventi sklářské školy v Kamenickém Šenově a musím přiznat, že mě k této výstavě až skoro přinutil,“ říká Jiří Šuhájek, jehož jméno je mezi sklářskými výtvarníky pojem. Vymýšlel jako designér užité sklo, stál u prvních zkušeností s ateliérovým sklem, které k nám přišlo paradoxně z Ameriky v podobě fenoménu Studio Glass, má na svém kontě desítky výstav v zahraničí a je nositelem řady světových ocenění.

„Já si většinu věcí foukám sám. Jinak totiž sklo je vždycky kolektivní záležitost. U komplikovanějších plastik musí být pomocníci a mistři. Takže jsou tady věci, které vznikly samostatně – tedy bez jakékoli pomoci sklářů, ale také několik složitějších,“ říká Šuhájek k individuálně vytvořeným artefaktům, které nazývá zoomorfní kompozice foukaného skla. Dodává, že pro skláře je důležité, v jaké sklárně tvoří, protože každá má jiné postupy a barvy, se kterými disponuje. „Obzvlášť dnes, kdy se sklárny začínají zavírat. Možná se dočkáme toho, že už bude třeba jen křišťál a jiné barvy ani nebudou a že už se na to bude jen vzpomínat

Je to energetická krize a nemá se sklem nic společného. Sklo je skutečně velmi náročné, potřebuje plyn, potřebuje elektriku, chemikálie a drahou pracovní sílu,“ vysvětluje a poznamenává , že dělat ve skle volnou tvorbu je poměrně složité. Pokroky skláře v huti jdou pomalu, a jak zmiňuje, každá sebemenší zručnost vyžaduje čas. Nejde to hned.

„Skláři v průmyslové výrobě umí jednu část – třeba ucho na džbán, což je považováno za mistrovskou dovednost. A když bych potřeboval dvacet nebo deset uch na jedné věci, tak to nikdy nedělali,“ popisuje designér se čtyřicetiletou praxí ve sklárnách Moser, Crystalex nebo Bohemia Glass Arts. Výstava potrvá v galerii do 28. února .