Hra na schovávanou

Protože vystavené sochy a objekty byly institucionálně prezentovány jako umělecká díla, očekával jsem, že bude převažovat jejich estetický rozměr, ale namísto kontemplace jsem byl rušen asociacemi, které mne přiváděly k bizarním úvahám o praktické funkci objektů: bezedná nádoba na svěcenou vodu, saně se zrcadlem, dřevěný snowboard, vrtule.


Povaha vystavených objektů, jejichž estetické kvality se mi většinou jevily velmi chudé, nejenže nekladla podobným asociacím odpor, ale dokonce k nim výrazně podněcovala; při podrobnějším prohlédnutí použitých materiálů jsem obdivoval náročnost a preciznost řemeslného zpracování (někdy jsem však postrádal tradiční výtvarnou čistotu) a při uhadování alternativních praktických funkcí jsme se se známou, s níž jsem výstavu navštívil, docela příjemně bavili.


Náležejí takovéto myšlenkové děje k vlastnímu prožitku uměleckého díla? Myslím, že obvykle ne, ačkoli od dob skladby Johna Cage 4´33 ticha nebo „výstavy“ Yvese Kleina (prázdná galerie) kdo ví…


Domýšlím si pozadí projektu: Není v moci díla umožnit očekávaný estetický prožitek, poskytne jen impulz k úvaze, nu a bav se sám, milý diváku, a my autoři budeme zpovzdálí sledovat tvé reakce … Neboli, konceptuální umělecký alibismus, jenž přesouvá většinu aktivity prožitku na bedra divákova.

Společenská událost

Od uměleckého díla se očekává, že bude vodítkem svému vnímateli a bude nastolovat jeho nový vztah ke skutečnosti, oproti tomu tvorba představená umělci na výstavě Socha 3 v postmodernistickém duchu tematizuje a zpochybňuje základní principy umění a směřuje k experimentu s vnímáním a prožíváním.


Nebýt zasazena do kontextu galerie, to znamená instituce, jejímž smyslem je poskytovat prostor pro prezentaci uměleckých děl, asi bych nejednou s označením umělecké dílo zaváhal.


Nahlédnuto z druhé strany, díla skutečně poskytují příležitost k sledování vlastních prožitků a dovolují vyšetřit si trochu času pro sebe i pro ty, s nimiž výstavu navštívíme…