V sobotu odpoledne zahájila v Galerii U Zlatého slunce tradičně moderátorka Bára Štěpánová letní přehlídku současného českého volného a užitého výtvarného umění. V jubilejním patnáctém ročníku nabízejí Vltavotýnské výtvarné dvorky od 28. června do 1. září na 72 významných a prestižních jmen malířů, grafiků, ilustrátorů, keramiků, typografů, scénografů a sklářských výtvarníků, kteří jsou zastoupeni více než devadesáti exponáty.

K patnáctým narozeninám dostaly dvorky letos hned několik dárků: kromě katalogu a nově zrekonstruované části galerijního interiéru opět slavily návrat „pravého vltavotýnského dvorku“. Zákulisí Vltavotýnských výtvarných dvorků přibližuje iniciátorka a organizátorka Marie Hanušová.


Letošní dvorky se rozšířily nejen o spoustu uměleckých prací, ale také o zcela nové prostory. Je součástí galerie znovu netradiční dvorek?
Ano. Nechali jsme moderně zrekonstruovat vnitřní dvůr historického domu U Zlatého slunce ve staré zástavbě, takže můžeme nabídnout návštěvníkovi opět klasický dvorek. Ten nádherný prostor je daleko větší, než byl stávající ve staré galerii, máme tady na čtyřicet dalších exponátů.
Jsem moc ráda, že grafiky po obou stěnách mají přístřešky z antireflexního skla, takže netrpí před případnou nepřízní počasí. Kromě keramiky tvoří dominantu uprostřed dvorku plastika Libora Hurdy; je to úžasný exponát vytvořený z kovu nad plamenem. Do výklenku jsme umístili hydro-kynetický objekt Františka Svátka.


Vedle dvorku jste renovovali ještě další klenbovou místnost, která ukrývala řadu let tajemství…
Ano. Když totiž oklepávali zedníci omítku jedné stěny, zdálo se jim, že je dutá. A skutečně , pod ní našli původní černou kuchyni. Použili jsme ji jako část expozice a nainstalovali na pec právě keramické kočky Heleny Samohelové a sklo Věry Vejsové.
Jinak najde návštěvník v tomto prostoru mimo jiné grafiky Jiřího Slívy a Oldřicha Kulhánka. Dále jsou tady například obrazy Karla Sládka, Václava Johanuse nebo artefakty Ladislava Hodného, který začal letos poprvé malovat kobaltem na porcelán. Grafiky, které vystavujeme, jsou práce členů prestižního spolku českých umělců – grafiků Hollar.


Jak přistupujete ke koncepci každoroční výstavy? Požadujete od výtvarníků vámi vybraná díla, nebo necháváte volbu na nich?
Nechám to na každém, protože výtvarník zejména při kolektivní výstavě ví, že je zastoupen pouze jednou nebo dvěma pracemi a jde tak s kůží na trh. Nemám žádnou komisi, ani nejsem oprávněná posuzovat kvalitu díla. Zkrátka, jednak sázím na jména, jednak jsou tyto osobnosti všechno moji přátelé, protože jsem celý život pracovala v pražském Mánesu a měla jsem kromě jedenácti výstavních síní na starosti evidenci. Proto se se všemi znám.
Zájem o dvorky je stále větší a já si už vyzývám sama.

Když se ohlédnete o patnáct let zpátky, vzpomenete, se kterými jmény jste Vltavotýnské dvorky začínala?
Úplně na začátku jsem vytvořila základ jednadvaceti českých grafiků, který udělal dvorkům jméno. A vystavují celou dobu. Patří k nim taková jména, jako jsou Tomáš Bím, Honza Pacák, Láďa Hodný, František Peterka, Vladimír Preclík, Oldřich Kulhánek, Adolf Born, Míša Tesařová-Roubíčková a další.


Proč tuto tradici podle vás současní čeští výtvarníci udržují a velmi rádi se každé léto, jak v zastoupení svých děl, tak mnohdy také osobně výstavy v malém jihočeském městečku zúčastňují?
Je pravda, že mi stále zachovávají přízeň a jsem jim za to nesmírně vděčná. Každá ta grafika představuje obrovskou finanční hodnotu a tito lidé mi je sem svěřují. Myslím, že se vracejí nejen kvůli osobním vazbám, ale jsou si vědomi, že Týn nad Vltavou pro to hodně dělá. Ukažte mi jiné druhé město, které během pár let vybudovalo druhou novou galerii!
Také od pražských i mimopražských umělců slýchám: Vždyť my se můžeme sejít jen na Vltavotýnských dvorcích.