Když jsem si v hlavě přehrával čas strávený společně s Petrem Šporclem, 
s velkým překvapením jsem si najednou uvědomil, že mne 
v prvních chvílích nejvíc napadá, jaký nebyl. Že s jistotou vím, že nebyl prvoplánovou hvězdou, nestrhával k sobě pozornost, nikdy nedával najevo, jak je dobrý nebo že ví, jak to či ono má správně být. A že věděl a uměl. Měl vždycky názor, ale přesto zůstával otevřený. A hlavně neztrácel naději, nikdy nestrhával ostatní negativní energií ke dnu, 
i když bylo nad slunce jasnější, že ta loď do vítězného cíle veleúspěšné premiéry nedopluje a spíš klesá ke dnu.

Při vzpomínce na Petra si znovu uvědomuji, jak hodnoty jako skromnost, spolehlivost, připravenost nebo preciznost přijímáme zvlášť u divadla jako naprosto přirozené, že je dokonce často ani nevnímáme 
a jejich nositele tak bereme zcela samozřejmě. I když být takovým každý den, v každé situaci stojí jejich nositele spoustu námahy, energie a síly. Ta Petrova síla byla navíc vlídná. Viděl jsem ho na jevišti poprvé v Garderobiérovi jako Normana s dojemným nasazením opatrujícího na jevišti jednoho z posledních bardů té pověstné staré školy Karla Charváta. Myslím, že právě fotografiemi z tohoto představení bychom se s Petrem měli „správně“ loučit. On nebyl svým založením Shylock s nenávistí svírající v ruce dýku – „jen“ ho skvěle zahrál, na chvíli se oddal temné možnosti své duše. Ve skutečnosti se z Petra postupně a nenápadně stal pan Šporcl, který nám klidně 
a vlídně ukazoval, jak důstojně, velkoryse, s pokorou, ale 
i s nadhledem a humorem táhnout tu pověstnou divadelní káru vpřed – vstříc novému 
a neznámému.

MARTIN GLASER
šéf činohry JD v letech 2006 - 2014