Film, který zachycuje Wintonův příběh plný tajemství, obsahuje virus lásky. Tak charakterizuje režisér Matěj Mináč (49) snímek Nickyho rodina, inspirovaný činem Sira Nicholase Wintona (101). Za války před nacismem zachránil 669 dětí, které odeslal z protektorátu osmi vlaky do Anglie.
O svém nejnovějším dokumentárním filmu s hranými rekonstrukcemi hovořil Matěj Mináč před několika dny v českobudějovickém kině Kotva. Dopolední i večerní promítání s besedou byla součástí pestrého programu Dnů slovenské kultury.

„Nicky zachraňoval všechny ohrožené děti, nejen židovské,“ zdůraznil Matěj Mináč s tím, že dělat z něj zachránce pouze židovských dětí by považoval za zradu.
„Byly mezi nimi i děti z antifašistických rodin. Asi pět procent z nich se po válce znovu setkalo alespoň s jedním z rodičů, kteří také přežili holocaust. Jenže to byla další tragédie. I když rodiče přežili, děti je vlastně ztratily, přestaly je znát. Když si povídám o rodičích s Wintonovými dětmi, jak si říkají, často se rozpláčou. Je to rána, která zůstává nezhojená. A nezahojí se nikdy. Tihle lidé tak trochu zůstali dětmi navždy. V něčem jako by nedospěli,“ myslí si Matěj Mináč.

Příběh s tajemstvím
„Příběh Nicholase Wintona a zachráněných dětí je plný tajemství. Nevíme, jak vybral konkrétních 669 dětí z počtu 5000, od kterých měl fotografie a údaje. Nicky říkal, že je prodával jako mýdlo a saponát. Pracoval na burze, a proto komerčním způsobem uplacíroval děti do anglických rodin. Fotografie zabraly. Brali si je k sobě lidé hnáni motivem lidskosti, ale i ti, kteří cítili hanbu za Chamberlaina, který zradil Československo.“

Do bezpečí odjelo 669 dětí. „Stále ale nevíme nic o čtyřech stovkách z nich. Přihlásilo se jich totiž jen asi 270. Nevíme nic ani o dětech z prvního transportu do Švédska,“ prozrazuje Matěj Mináč s tím, že filmy a publicita příběhu v pátrání pomáhají.
„Stále tak přibývají nová fakta a objevují se noví lidé. Příběh není uzavřený, a to mám rád.“

Divákům ukázal i kopii knihy výstřižků a fotografií, kterou si Nicholas Winton za války vedl. „Je to velký poklad, protože jsou tam jména a podobenky zachráněných dětí. Originál je v Muzeu holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě, tohle je kopie zhotovená Barrandovem pro natáčení,“ řekl studentům, kteří se zájmem listovali stránkami plnými příběhů, tváří a osudů.

K příběhu Nicholase Wintona se dostal Matěj Mináč náhodou. „Vystudoval jsem režii na FAMU, abych dělal komedie,“ přiznává. „Po revoluci jsem začal točit profily, například Tomáše Baťu nebo Emila Zátopka. Když se na Slovensku po revoluci rozpoutala nacionální vlna, moje matka odešla radši do Čech. Znovu totiž slyšela nacionalistická hesla, která provolávali hlinkovci za války. Jako třináctiletá se dostala do Osvětimi a přežila. Jinak bych tady nebyl. Vyprávěla mi o příbuzných, mezi kterými byli zajímaví lidé jako cirkusák nebo záletník. Rozhodl jsem se natočit film Všichni moji blízcí, ale francouzskému producentu se nelíbilo, aby filmový hrdina skončil v Osvětimi. Tak jsem pátral a nalezl knihu Perličky dětství Věry Gissingové, kterou Nicholas Winton také zachránil. Když jsem námět dal přeložit do angličtiny, překladatelka mi řekla, že to tak, jak píšu, ve skutečnosti nebylo. Na nádraží byla prý paní za psacím strojem a děti dostávaly cedulky na krk. Jak to víte? ptal jsem se. Řekla mi, že tam byla také a je jedno ze zachráněných dětí. A že ještě Winton žije, tak ať mu zavolám. “

Čas na komedie
Matěj Mináč říká, že i když byl čin Nicholase Wintona v Anglii po 50 letech zveřejněn, neměl velkou publicistu.

„Přišlo mi nespravedlivé, aby takový člověk zemřel, aniž by mu svět poděkoval. Proto jsem natočil hraný film Všichni moji blízcí, dokument Síla lidskosti a teď i Nickyho rodinu. Film obsahuje virus dobra. Mnoho lidí chce dělat dobré skutky, pomáhat ve světě, a nebojí se překonávat překážky. Aspoň to zkus a neříkej dopředu, že to nejde, radí mi Nicky,“ usmívá se režisér.

„A jestli se k Wintonovu příběhu ještě filmově vrátím? Myslím si, že už je na čase, abych konečně začal točit komedie,“ dodal Matěj Mináč.