Z Čechů mě nejvíc ovlivnili Janáček a Kafka, říká Philip Glass

Hudbu spolu probírali leckde: třeba i při mytí nádobí v letním sídle slavného skladatele v Novém Skotsku. Deniss Russell Davies, šéf linecké opery, se s americkým minimalistou Philipem Glassem přátelí 35 let. I díky tomu  mohlo Hudební divadlo v Linci otevřít světovou premiérou opery Stopy zbloudilého.

Za Glassem se sjeli diváci 
z mnoha zemí i novináři New York Times, Toronto Star či El País. Americká superhvězda ale působí skromně, ještě ve 23 hodin se po premiéře ochotně podepisovala lovcům autogramů. „Nový operní dům otevřela světová premiéra. To znamená, že je to divadlo pro svět, ve kterém žijeme," říká 76letý rodák z Baltimore.

Jaký je váš nejhlubší zážitek 
z premiéry?
Publikum bylo naprosto soustředěné. Všichni umělci byli na tak vysoké úrovni, 
s níž se jen tak nesetkáte. Bylo to úžasné. Za pozoruhodné považuji také to, že nový operní dům otevřela světová premiéra. To znamená, že je to divadlo pro svět, ve kterém žijeme.

Jak se vám pracovalo na libretu podle předlohy spisovatele Petera Handkeho?
Když jsem uviděl text, bylo to jasné. Zachycuje celou lidskou osobnost. Postavy nemají jména, jsou anonymní. Malý problém byl, že jsme pro jejich identifikaci používali písmena a pak jsme se 
v tom nemohli vyznat. Text jsem vnímal jako báseň, je inspirující. I když se neinscenoval snadno, byl jsem přesvědčen, že je to správná volba, a chci Peteru Handkemu poděkovat za inspiraci.

V čem vás inspiroval?
Postavy mluví o naprosto každodenních věcech, a přesto tak, že to není obyčejné. Lidé bloudí, hledají své štěstí. Je to velmi napínavé téma.

Líbilo se vám, že na jevišti se objevili tanečníci, zpěváci, herci i celý orchestr?
Právě otevřená forma libreta nám umožnila přivést na scénu tolik talentů různých žánrů. Je to velmi ambiciózní a odvážný čin.

Pracoval jste již pro mnoho slavných divadel. Jak na vás působí nové linecké?
V posledních letech jsem opakovaně jezdil do Lince 
a prožíval všechny fáze vzniku hudebního divadla. Viděl jsem ho, když bylo ještě jen dírou v zemi! Je krásné samo o sobě vidět ho dokončené. 
A ještě hezčí je zažít moment, kdy se architektonický nápad zhmotní v místo, kde budou působit umělci.

Nové divadlo chce lákat také jihočeské publikum. Kterého 
z českých skladatelů si nejvíc ceníte?
Leoše Janáčka, samozřejmě! Všechny jeho opery jsou v Americe známé, děláme je obvykle v angličtině, máme dobrého překladatele. Janáček byl inspirací pro moderní skladatele, jeho přístupy předjímaly současnou estetiku. V době mého života byl Janáček znovu objeven – když jsem byl kluk, neznali jsme ho, učíme se od něho teprve posledních padesát let.

Inspiroval vás při tvorbě nějaký český umělec?
Osobnost, jež se nejvíce promítla do mého díla, je samozřejmě Franz Kafka. Složil jsem hudbu k opeře v Trestanecké kolonii, založené na Kafkově povídce, nyní dělám Proces, pro Theater Company Wales.

Když jste psal Stopy zbloudilého, dělal jste zároveň pro Madrid operu The Perfect American o Waltu Disneym. Dvě opery za rok, to se dá zvládnout?
Deniss mi říkal, že jsem jako Beethoven, který složil najednou 5., 6. a 7. symfonii… Psát dvě opery v jednom roce je jako běžet 20 mil maraton 
a hned, jak doběhnete, běžet znovu. Říkal jsem Denissovi: až se jednou ohlédneme za těmito dny, řekneme si: prožili jsme opravdu nádherných 15 měsíců.

VÁCLAV KOBLENC
JAN BLÜML