Tu stvrdil na festivalu ledových soch Harfa 2013 v Praze, kde si v konkurenci profesionálů vytesal stříbrnou příčku. „Je to obrovský úspěch. Konkurenci tvořili špičkoví umělci z celé republiky i světa," říká 31letý Šefčík.

Jak jste se k soutěži dostal?
Při prvním ročníku sháněli organizátoři sochaře a zjistili, že jsem se s Josefem Klírem podílel na interiéru klubu Kotnov. I tento rok si vzpomněli 
a také letos se festival konal na střeše Galerie Harfa v Praze. Vypadá to jako ideální místo, bohužel nám vůbec nepřálo počasí. Druhý den přišla obleva a na materiálu to bylo hodně znát. Při minulém ročníku bylo minus 17 stupňů, člověk odložil promočené rukavice 
a zpět už ruku nedostal. Ale daly se vytvářet detaily, mohli jsme si více s ledem pohrát. 

Co bylo letošním tématem?
Ztvárnit polární zvířata a já se pustil do populární veverky z filmu Doba ledová. Loni bylo téma Známí politici a i tentokrát akci komentoval stejný moderátor. Chtěl prozradit, koho jsem loni z ledu vytesal. Bylo tam hodně lidí a já si nepřál, aby to říkal. Ztvárňoval jsem totiž Miloše Zemana a nechtěl provokovat. On reagoval, že jsem vizionář a příští rok by se mohla prezidentem stát veverka, protože v této době můžeme věřit už všemu.

Veverka z Doby ledové ale není úplně současné zvířátko.
Asi by byl typičtější medvěd nebo druhy, které volili kolegové. Veverka bylo první téma, které mi prolétlo hlavou. Doba ledová je fenomén a veverka je typická, sázel jsem i na to, že film mají rádi děti i dospělí.

Jak velká byla konkurence?
Setkalo se nás deset a jednalo se o prvotřídní umělce. Například vedle mě byl Jan Hajný, který vyřezává ovoce a zeleninu na hostiny, dělá show se sushi a podobně, či profesoři kamenosochařství.

Led k sochání asi nebude obyčejná mražená voda.
Vyrábí ho speciální firma, která má svou technologii. Led musí být křišťálově bílý, nemůže to být zkalená voda. Udělají kvádry o velikosti asi 
120 na 90 centimetrů a ty si sesadíme podle parametrů sochy a představ. Moje veverka vážila 150 kilogramů.

Opracováváte led klasickými nástroji?
Až do prvního ročníku soutěže jsem s ledem nepracoval, nevěděl jsem, co s sebou 
a všechno si půjčoval od kolegů. Letos už jsem se na hrubé opracování vybavil pilou a na další věci jsem používal doma vyrobené nástroje. Kovové části – nože – mi zhotovil kamarád, motorkář Zdeněk Švec, 
a dřevěné rukověti kolega strážník Petr Šilpoch. Parametry nástrojů jsem okoukal na loňském ročníku, kdy jsem se nadřel s dlátem. Ani letos to ale nakonec nebyl med, protože umělci, kteří s ledem pracují častěji, mají nože z nějaké speciální slitiny. Já se i letos trápil jako blázen, a když jsem si od nich věci půjčil, krájel se led jako máslo. Vše je o penězích. Lesk a vyhlazení se dělá žehličkou, což není dobré. Natáčeli tam lidé z televize a já jim říkám: „Běž pryč s tou kamerou. Ještě přítelkyně uvidí, že umím vzít žehličku do ruky!"     

Jaké jsou pro vás rozdíly mezi ledem a dalšími materiály?
U mých soupeřů byla znát praxe, věděli, jak se led štípe… Led je mnohem křehčí a štípe se zcela jinak než třeba dřevo. Když to řeknu hloupě, sekneš víc a soše upadne ucho. Dohnat to zpět je těžké. V normální sochařině lze části zpětně přilepit sádrou nebo lepidly, tady to lze vodou, ale jen při větších teplotách, které byly loni. Letos byly chyby skutečně zaplacené a náprava nemožná.

Kromě konkurence a nástrojů to byl tedy hlavně boj s počasím.
Podmínky byly v tomto ohledu pro všechny stejné. Dělali jsme jak blázni, aby sochy byly krásné, ale led nám mléčněl. Třeba Jan Hejný stavěl na křišťálovém mroži a vyšel mu Buddha. Dělali jsme si z něj legraci, ale ve skutečnosti jsme z toho byli špatní. Hodně hodin práce bylo mnohdy nazmar.

Jak dlouho vůbec trvá kusy ledu zpracovat do podoby zvířátka?
Přibližně 12 hodin usilovné práce. Žádné kafíčko, žádná odpočívačka. Čas běží hodně rychle.

Stříbro jste tedy skutečně vydřel.
Byla to ohromná zkušenost a obrovský úspěch. Počasí bylo velice špatné a konkurenci tvořili špičkoví umělci z celé republiky i světa, kteří se sochařinou živí. Loni tam byl zástupce z Polska, letos dokonce indián z Východní Jávy. S ním byla velká legrace. Špatně rozuměl, a když mu přišla gratulovat miss, moderátor se ho zeptal, co říká na krásné české ženy. Najednou ticho. Koukl na ni, na moderátora, na ni 
a povídá: „Ne ne, já už doma mít ženu!" Myslel, že mu ji dávají.  

Co jste vyhrál?
Dostali jsme volné vstupenky do zoo v Praze a poukazy na nákup. Trochu mě zarmoutily gratulace některých známých, kteří se hned ptali, kolik peněz jsem dostal. To bylo smutné. Pro mě je hlavní výhrou, že jsem tam mohl vůbec být a že krásné druhé místo mohu věnovat babičce. Je dlouhodobě nemocná a cokoli takového jí udělá velikou radost. Sláva je pomíjivá, za měsíc si nikdo nevzpomene, ale v ní to zůstane. Mohla na mě být hrdá.

 DAVID PELTÁN