Jen sám s dvanáctistrunnou kytarou, ovšem s náloží všech svých hitovek včetně Marilyn, goodbye. Mezi písněmi téměř nemluvil, sázel jednu za druhou. Jeho lehce rozechvělý tenor jako by neztratil téměř nic ze své naléhavosti.

To zásadní, čím oslovuje padesátníky i posluchače pubertě sotva odrostlé, jsou ale texty. Píše mu je básník Pavel Šrut a činí tak skvěle. Ať už jde o popisy prchavých chvil typu Jsme poslední ticho v tomhle domě (Letní nocí), touhy více či méně marné jako třeba Už vyplouvám k Vám, Karino/ od mysu naděje až k moři prázdnoty nebo mrazivě pravdivé verše o ženách vracejících se k mužům, kteří jim ubližují: Ďábel, co ji bije, zradí ji, vysává/ tvrdí, že bílá černou je (Kráska v nesnázích).

Ve spojení se Šrutem má Pospíšil opravdu dar „zahnat vlky depresí zase do klecí.“