„Nechtěli jsme, aby to vyznělo jako tryzna, to by Pavel sám asi nechtěl, byl to kluk, se kterým byla sranda a bylo dobře, tak by se na něj asi nemělo vzpomínat smutně. Ten samotný případ je ale tragédie šílená, a já doufám, že se někdo minimálně chytne za nos, i když nám ho to nevrátí.

V neděli bylo vidět, že ho mělo hodně lidí rádo: jak ti, co přišli, tak i ti, co zahráli. Já jsem ho poprvé potkal jako malý kluk, protože jezdil na osadu Jižní tornádo a moje sestry s tou osadou jezdily taky.

Později, když jsem začal dělat muziku, jsme si dostkrát zahráli společně tam, kde byla nějaká parta. Potkával jsem ho na Hazardu, v divadelním klubu. Nejvíc nám pomohl, když se dělaly bolševické přehrávky, protože byl nezastupitelný odborník, a vím, že všem budějovickým muzikantům hodně pomohl.

Od pánaboha měl základ a zbytek získal studiem. Hrál jsem s ním s takovým pocitem méněcennosti, věděl jsem, že to umí daleko víc než já, ale nikdy to nedával najevo. Byl to prostě jeden z nejlepších lidí, ať už muzikantsky nebo lidsky, co jsem poznal.“