A hrozen návštěvníků ještě postával u otevřených dveří do místnosti, kde Pavlína Jíšová a její dcera Adélka s kytarami zahájily výstavu lyrickými písničkami. V poetickém duchu pokračoval také herec Jakub Doubrava, který mistrovským přednesem představil vystavujícího i coby nesmělého, ale schopného básníka.

Osmatřicetiletý výtvarník vystudoval grafickou školu v Praze a jeho kresby se již před dvaceti roky objevily u povídkových textů Wabiho Ryvoly, které ale vyšly knižně teprve před dvěma roky. Jako ilustrátor se uplatnil na začátku 90. let v časopise Vont.

S Martinovými pracemi se mohla veřejnost seznámit rovněž na několika menších výstavách, ale lišovská prezentace zhruba 70 prací je zatím jeho největším výstavním počinem. Pár obrázků je k vidění také v Domově v Libniči, kde při svých zdravotních problémech našel Martin vyhovující zázemí a kde je šťastný. Největší množství jeho dílek je ale mezi lidmi, své obrázky totiž většinou rozdává rodině, kamarádům i známým. A není divu – přátelství staví na jednu z prvních příček svého žebříčku hodnot.

„Za mnoho vděčím kamarádům mé mámy a táty, kteří patří do velké party Zlatého klíče a lidí kolem ní, kde je hodně výtvarníků, hudebníků, literátů… Inspirovali mě třeba Miki a Wabi Ryvolovi, ale i řada dalších. Vyrůstal jsem mezi nimi, tam jsem získal základy, a to mě taky formovalo,“ říká Martin, který si z dětství odnesl kromě toho i vztah k přírodě a k hudbě. Nejenže hudbu miluje, ale sám i hraje na kytaru a zpívá.

Martinovo výtvarné cítění procházelo několika obdobími, v nichž měnil styl i inspirační motivy. Jeho nástroji zůstaly tužka, pastelky, křídy, propisovačka a sem tam také tuš. Podle nálad a potřeby vyjádření se uchyluje k realistickému pojetí či k abstrakci. Nejraději maluje akty.

„Stále hledám nové náměty, provedení, východiska a cesty… Jsem si vědom toho, že každý žije svůj vlastní život a záleží jen na něm, jak si jej zařídí a vymaluje,“ dodává.