Výstava zaujme na první pohled pestrostí zastoupených výtvarných technik, žánrů i námětů. Jako vzdělaný laik si troufám říci, že i kvalitou. A nápad představit díla ovlivněná komunistickou propagandou 50. let 20. století sice není úplně ojedinělý, přesto stále odvážný. Zejména v Česku. Zatímco 
v zemích bez zkušenosti komunistické totality je socialistický realismus poměrně oblíbený, v dějinách českého výtvarného umění nemá své jednoznačné místo. Názory historiků umění se liší jak ve vztahu ke kvalitě tvorby, tak 
v otázce, zda je dobré díla prostoupená propagandistickými symboly vůbec vystavovat. Otvírat znovu Pandořinu skříňku?

Zatracovaná i velebená Alena Čermáková měla na své straně samá plus. Měla provokovat myšlenky, rozpoutávat debaty, točit se kolem zmíněných otázek. Netočí se. Kde se stala chyba? Proč po jejím zhlédnutí zůstává pachuť, které se nedá lehce zbavit? Jak se všechna ta plus rozlámala na mínusy? Pro odpovědi nemusíme chodit daleko. Jsou stejně dobře čitelné jako Čermákové obrazy. Největší kámen úrazu spočívá ve způsobu prezentace osobnosti autorky. Zájemce o výtvarné umění se zpravidla spokojí se základními životopisnými údaji tvůrce, potěší jej i zasazení děl do dobového kontextu. Rád se dozví něco více 
o výtvarných technikách. 
V ideálním případě je mu ponechána svoboda myslet si, co chce. Konečně i o Čermákové a její oddané službě režimu.

Kéž by mu k tomu byl dán prostor. Kéž by nebyl masírován demagogickou komentovanou prohlídkou popírající jeho vlastní úsudek a textem katalogu, který balancuje na hraně slepé adorace. Na výstavy jistě nechodíme, abychom byli citově zpracováváni. V ideálním případě si přejeme být opanováni uměleckým dílem.

Zřejmý talent

Akcentování malířčiny prorežimní orientace působí vzhledem k zastoupeným dílům vlastně docela nepatřičně. Lze si sice prohlédnout plakáty jako Na stráži socialismu, Více vyrábíme, lépe žijeme či oleje zachycující sovětské stavy nebo soudruha Rajtoru, na druhou stranu společným jmenovatelem velké části děl není služba ideologii, nýbrž poezie obyčejného venkovského života. Onen mnohokrát zdůrazněný talent je zřejmý například z kvašů či temperových výjevů s národopisnou tématikou, není třeba o něm mluvit a podceňovat návštěvníkův vkus a inteligenci.

Kdyby se ve Špejcharu méně mluvilo, či raději nemluvilo. Kdyby kurátor výstavy trochu méně psal, či raději psal k věci. Pak by měla Alena Čermáková šanci. Nemusela by být zatracována ani velebena. Nemusely by být donekonečna rozebírány její morální kvality a otázka, proč dělala to, co dělala. Nemusela by být obětí vystavenou na pranýři, která se holt nemůže bránit. Mohla by být jen oceněna pro svůj nepopiratelný talent. Její ctitelé jí prokázali vpravdě medvědí službu. 
A socialistický realismus? Proč ne. Pokud bude vystavován s erudicí, profesionálním nadhledem a snahou ukázat nepromlčenou každodennost 50. let.

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik