Hudba ovlivňuje celý jeho život. Už ve svých jedenácti letech v soukromých hodinách přehrál celou houslovou školu Otakara Ševčíka, a to byl první tvůrčí počin talentovaného studenta. Vůle a chuť pokračovat vykonaly své.

Těch zastávek na krásné dlouhé cestě v rytmu populárních melodií bylo nesčíslně, a dodejme, že zdařilých. Zmíníme jistě studentský orchestr na obchodní akademii v Českých Budějovicích.

Dále pak nezapomenutelný orchestr Tatran, založený a dirigovaný vojínem Hermanem na vojně na šedesáti vystoupeních. Prosadil se mezi nejlepší amatérské soubory na jihu Čech.

Nesmíme zapomenout přijatou nabídku hrát bicí v kvalitní dechové hudbě závodního klubu Budvar. A ovšem i založení dechovky v továrně na výrobu čokolády a cukrovinek v tehdejším Merkuru.

Nakonec to nejlepší: založení Koh–i–noorky, u níž Zdeněk Herman vytrval skoro dvacet pět let. Předcházel tomu vstup do dechovky Jihočeského průmyslu masného. Už v prvním roce úspěšného působení a hraní na bicí nástroje byl muzikanty zvolen kapelníkem.

A když pak Herman změnil náhle zaměstnání a vstoupil do služeb tužkárny Koh–i–noor, přešli za ním všichni muzikanti a populární kapela měla na dlouhá léta zelenou. Koncerty o posvíceních a o poutích, plesy, svatby, stovky vystoupení v mnoha místech jižních Čech a také za hranicemi kraje.

Nezapomenutelný byl koncert ke Dni železničářů v Praze, armádní koncert v Brně a jistě i vystoupení pro jihočeské ženy v hlubockém zámku.

Housle, viola v kvartetu, harmonika a bicí, to byly nástroje Zdeňka Hermana. Jimi obveseloval a těšil diváky, hrou v orchestru pronikal až k jejich srdcím. Dodnes, a už je tomu dvacet let, co aktivní muzikantskou éru zakončil, právě na věrné příznivce dechovky denně vzpomíná.

Nad jeho alby znovu ožívají ti, s nimiž se při koncertech setkával, kolegové stejné branže, kapelníci a skladatelé, hráči a zpěváci. Zná jejich osudy a váží si jich. Sám dobře ví, kolik úsilí a tvůrčí píle vynaložili, než předstoupili před své publikum. A než si je pak navždy získali. Tak jako on sám…