Černočerná neprostupná tma, absolutní ticho, jaké v běžném životě nemáme šanci poznat, dodávka jídla jednou za 24 hodin coby jediný kontakt se světem. A díky tomu spousta vizí, nápadů, zvláštních zážitků. Netradiční zkušenost má za sebou jihočeský spisovatel David Jan Žák, který dobrovolně strávil deset dní v malé temné místnosti. Do podobné situace nyní pošle i hrdinu svého připravovaného románu.

O pobytu ve tmě uvažoval už před lety. „Poprvé mě to zaujalo v článku o německém terapeutovi, který vybudoval temnou komoru v Německu. Když jsem se teď dozvěděl, že u nás je možné terapii tmou vyzkoušet v Chlistově u Klatov na Šumavě, hned jsem tam volal. Zajímavé je, že i když to funguje jen asi dva měsíce, mají spoustu zájemců," vypráví.

Temná komora je malá prostá místnost s postelí, stolem, židlí a poličkou. Za zástěnou pak má sprchu a toaletu. Především je ale zcela odhlučněná a bez jediného zdroje světla, udržuje se zde také stálá teplota.

První dojmy nebyly podle Davida Jana Žáka příliš pozitivní. „Ze začátku mi z toho absolutního ticha pískalo 
v uších. Pak to byl zvláštní 
a stísněný pocit jako bych měl kámen na hrudi, musel jsem to rozdýchat. První tři dny pro mě také byly nejvíc zmatečné, těžko jsem se orientoval v čase. Několikrát jsem usnul 
a pokaždé měl pocit, že už je nový den," popisuje.

Při praktických činnostech jako například sprchování musel být velmi opatrný a vše dělat pomalu. „Když už jsem si myslel, že ten prostor znám 
a šel rychleji, málem jsem si ukopl palec o postel. Zdálo se mi, že se místnost pokaždé chová jinak. Jednou jsem si tam položil tašku od jídla 
a dva dny ji nemohl najít. Až pak jsem o ni zakopl a přišel na to, že předtím jsem pořád lezl kolem," dodává.

V absolutní tmě a tichu bez zraku a sluchu se mu ale zbystřily ostatní smysly. Cítil, jak se zjemnil hmat a jiné bylo i vnímání jídla. David Jan Žák říká, že najednou zjistil, že některé potraviny vůbec nevoní a dokonce nemají ani žádnou chuť. Takovou zkušenost má například s knedlíky.

Většinu času spisovatel ležel a hlavou se míhaly  nápady. Ty si hned zaznamenával na diktafon. „Promyslel jsem, jaké budu mít postavy v novém románu, jaké mezi nimi budou vztahy. Také chci, aby hrdina prošel podobnou zkušeností. Jen to bude mít drsnější, protože kniha bude thriller. Asi ho nechám, aby se ve tmě ocitl nedobrovolně 
a nevěděl, na jak dlouho to bude," vysvětluje.

Pobyt ve tmě bude podle něj na každého působit asi trochu jinak. U něj hrály velkou roli také obrazové vize. „Vytvářely se mi tam obrovské mandaly, hodně výtvarně zajímavé 
s krásnými barvami. Pak se začalo objevovat světlo, kterému jsem říkal blikačky," vypráví. Vzpomněl si ale třeba také na všechny lumpárny, které v životě provedl.

Během deseti dnů se mu stýskalo hlavně po přírodě, lese, stromech, potoce a hlasu ptáků, na výdobytky moderní doby jako je internet a mobilní telefon si naopak podle svých slov vůbec nevzpomněl.

Krize na něj dopadla sedmý den, kdy měl chuť skončit 
a odejít domů. Nakonec to ale překonal. Temnou komoru navíc není možné jen tak opustit. Příprava na návrat do světla a běžného hluku trvá několik hodin. „Nejprve mi tam přinesli jenom tenoučké červené světlo, na které jsem si musel pomalu zvykat. Pak za mnou přišla manželka a asi hodinu jsme si povídali. Až potom se pootevřely dveře 
a mohl jsem ven," popisuje.

Tento zážitek byl pak velmi silný. „Byl jsem jako mimino, jako bych se vylíhl ze skořápky, na všechno jsem zíral. Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění a třeba jen obyčejné stromy se mi zdály neuvěřitelné. Všechno jsem vnímal velice intenzivně," komentuje David Jan Žák.
Zkušenosti, která mu přinesla i novou inspiraci pro další knihy, proto rozhodně nelituje. Dokonce už uvažuje 
o tom, že ji zopakuje. „Říkali jsme si se ženou, že bychom do toho šli spolu," dodává.