Bachařský thriller o jednom nedopalku cigarety a třech oběšených, který vznikl na motivy této události, uvede ve čtvrtek od 19 hodin Jihočeské divadlo v Budějovicích.

Hru zasazenou do 50. let a doby politických procesů napsal a zrežíroval Jan Jirků na objednávku zdejší scény jako prostřední z příběhů volné trilogie Český rok. Ta začala Zelenkovým Očištěním a skončí na podzim inscenací Komunismus v režii Iva Krobota. Jirků čerpal z událostí takzvaného borského povstání.

„Měli jsme možnost pracovat se spisy StB, které se vztahovaly k případu. V nich jsme četli autentické záznamy výslechů jednotlivých aktérů této vymyšlené vzpoury. V inscenaci se objeví přímé citace výslechů, ale také poslední slova obžalovaných a svědectví svědků, “ popsal Jirků.

Kradl špek a lovil ženy

Na konci procesu byly tehdy tři vraždy nevinných. Dramaturgyně Adéla Balzerová podotkla, že si připadala jako hledač pravdy. „Měli jsme třeba deset výpovědí, které z těch lidí ale vymlátili, a nevěděli jsme, kde ta pravda je.“

Původně se měl hlavní postavou stát bachař Čeněk Petelík, lovec žen, který kradl špek z vězeňské kuchyně, ale také pomáhal politickým vězňům. A udělal chybu, když pro pozůstalé uschoval zbytek cigarety, již před popravou vykouřil Heliodor Píka.

Do popředí se ale dostala postava zrůdného velitele věznice Šafarčíka, konstruktéra povstání. „Přestali jsme dělat ilustraci procesu z 50. let a začali dělat portrét člověka, který to do těch lidí natluče a oni to odříkají,“ doplnil Jirků.

Petelíka hraje Václav Liška. Postavu vnímá jako obyčejného kluka, který potkával persony, stejně jako kdyby on nyní potkal Havla. „Vážil si jich a z ničeho nic ho kamarádi sebrali, začali mlátit a on se z toho snažil dostat. A čím víc, tím víc podkopával ostatní, což ale nechtěl,“ uvažoval herec.

K pochopení tématu mu pomohla i kniha Dva proti říši o parašutistech. Myslel i na svého dědu, zarytého komunistu. Na čtených zkouškách se hře smál, připadala mu vtipná, ale když přečetl část spisů, běhal mu mráz po zádech.

„Byly příšerné v tom, že se to doopravdy stalo, viděl jsem fotky těch lidí, to bylo asi nejhorší překonat. A dostalo mě, když jsem zjistil, že Píka byl spolužák de Gaulla, který po jeho popravě vyhlásil státní smutek,“ vylíčil Liška, jenž upozornil i na letce Brykse, jehož vdově dluží stát po 53 letech stále peníze.

Podle režiséra jde trochu o absurdní drama, z čehož vychází i humorné situace. Inscenačně se tvůrci odrazili od faktu, že proces se tehdy odehrál v plzeňském divadle.

„Šli jsme po tom. Je to divadlo na divadle, kdy se ti lidé připravují na svůj závěrečný výstup. Celé je to taková absurdní paralela,“ řekl autor scény Pavel Kodeda.

Za zajímavý pokus o generační reflexi naší nedávné minulosti považuje Vajgl šéf činohry Martin Glaser. Česká divadla před tímto tématem podle něj zatím zavírala oči.

„Když se podíváme k tolik opěvovanému rakouskému a německému divadlu, špičkoví autoři se napájí z toho, že se vyrovnávají s tím, co se v té zemi stalo, ať je to Elfriede Jelinek nebo Thomas Bernhard. A je strašně zajímavé, že lidé tam na tyhle věci chodí. Rok 1950 není zase tak strašně daleko a víme o tom hrozně málo. Měl bych i radost z toho, kdybychom někomu nadzvedli mandle, že tohle téma otevíráme,“ okomentoval Glaser.