V TEXTU NAJDETE

Antonín Matyáš z Dolní Dobrouče v Pardubickém kraji pracoval ve výrobně kol. Dělal přímo na lince, kde kola vyplétali. Záliba v ráfcích mu nakonec zůstala, i když své zaměstnání opustil. „V dílně nám chyběly hodiny, a tak vznikl nápad, že bychom si je mohli vyrobit sami. A tak jsme se tehdy s kolegy pustili do práce,“ vysvětluje, jak nápad na první výrobu nástěnných hodin vznikl. Na vytvoření hodin použili ráfek a špice výpletu.

„Bez hodin to v práci zkrátka není ono. Člověk musí vědět, kolik mu zbývá času do konce směny a v kdy je pauza na oběd. To je základem kvalitního pracovního výkonu,” usmívá se lišácky.

První krásné hodiny

Hodiny se podle něj staly místním orlojem. Všem se velmi líbily a pořizovali si fotografie. „Majitelé se s nimi trošku chlubili, darebáci,“ směje se a dodává: „Odměnu mi za ně sice dali. Když jsem odcházel z firmy, tak jsem si je ale nemohl vzít domů, protože už jsou firemní. Doufám, že až firma jednou skončí, tak se k nim nějak dostanu a opět se spolu shledáme,“ říká kutil s nadsázkou.


Nahrává se anketa ...

Hodiny vhodné do bytu

Celá výroba netradičních nástěnných hodin nezabere mnoho času. Nejvíce si podle Antonína Matyáše vezme projekční činnost.

„Většinou mají průměr 40, 50 nebo 60 centimetrů. Ale první hodiny do dílny byly, myslím, z 65 centimetrových kol. Nejraději pracuji s průměrem 40. Nejenže jsou do bytu asi nejvhodnější, ale hlavně proto, že mi tam dobře vycházejí ručičky. Strojky totiž nakupuju u jedné firmy a pěkně mi sednou do vnitřního průměru kola,“ uvádí kutil.

close Nástěnné hodiny z ráfku. info Zdroj: Se svolením Antonína Matyáše zoom_in Nástěnné hodiny z ráfku.

Originální hodiny za pětistovku

„Po tom všem promýšlení a měření jsou hodiny zhruba do týdne zfinalizované. Za hotový výrobek si počítám okolo 500 korun. Je to cena, kterou jsou lidé ještě ochotni uhradit. Kutím rád a navíc je to pro mě takový malý bonus,“ říká o své zálibě.

Zužitkovat umí všechno. Když mu doma zůstal starý notebook, vyrobil z něj také hodiny. Pro materiál chodí dnes na šrotiště. Když pracoval ve firmě, tak mohl odkoupit kazové výrobky.

„Teď už to ale nejde, a tak nakupuju ve sběrných surovinách. Někdy tam bývají celá jízdní kola. Když vidím, že mají pěkné ráfky, tak je musím mít. Většinou mi je nechají, občas i zdarma. Když najdu vhodný ráfek, projdu dílnu a vyberu něco, z čeho by šly sestavit. Moje hodinařina je vlastně věcí aktuálního nápadu. Ani jeden výrobek není stejný. Jsou to originály,“ pokračuje Antoním Matyáš.

Výroba? Laciná a nenáročná

Po odstranění nečistot a případné rzi ráfky nastříká na požadovanou barvu. Důležité je podle něj správně uchytit čtyři hlavní dráty.

„Vtip je v tom, že potřebujete 12 drátů, ale u žádného ráfku to, bohužel, nevychází. Ostatní tudíž musím doměřit a přivrtat. Existují ale i kola, která mají 24 drátů. Většinou se přesto musí vyladit a třeba přidat díru. Je to přesná hodinářská práce, a tak je měření samozřejmě nejdůležitější,“ směje se.

Výroba je laciná a nenáročná. „Musím vlastně koupit jen ručičky, což stojí pár korun. Největším problémem jsou pěkné dráty. Ve firmě jsem jich měl k dispozici hodně, nyní ale musím některé nakupovat. Na druhou stranu, jeden drát do výpletu kola stojí korunu, takže mě to určitě nezruinuje,“ uvádí.

„Když jsem začal svou malovýrobu hodin, tak jsem od mé paní dostal za uši. Vyhubovala mi, že ještě nemáme hodiny v kuchyni, takže jsem musel rychle udělat jedny domů, abychom nebyli pozadu,“ zavtipkoval si na závěr.