„Pořízení psa je velká zodpovědnost na mnoho let a pořízení rodiny je závazek na celý život. I v mém případě přišel první pes, moje milovaná bulteriérka Chelsea. Vždy jsem si strašně přála svého psa, snem byl německý ovčák, ale život tomu chtěl jinak a tak mi před více než 10 lety přistálo doma štěně bulíčka. Vypadala něco mezi malým prasátkem a šiškou houskového knedlíku, přezdívka Knedlík jí provázela její celý život,“ vzpomíná Babeta Urbanová, chovatelka bulteriérů a dnes už zároveň maminka malého synka.
Plemena typu bull:
Tenkrát byla ještě bezdětná, ale v jejich rodině už tehdy děti byly a předsudky okolí vůči bull plemeni na sebe prý nenechaly dlouho čekat. „Jenže Chels byla obrovský pohodář, byla klidná, mazlivá a měla ráda lidi. Doprovázela mě na přednášky na vysoké škole, do práce a nebyl problém jít s ní na pivo nebo s ní jet na návštěvu k přátelům či jet na dovolenou a stěhovala se s námi do i Norska,“ pokračuje Urbanová.
Jedním dechem ale dodává, že aby to tak mohlo být, byl nedílnou součástí jejich společného života správný výcvik fenky. „Jak jsem zmínila, byla mým prvním psem a hrozně mě překvapilo, že nás na několika klasických kynologických cvičištích odmítli. Bylo mi to líto a nechápala jsem, proč by nemohl bulík cvičit mezi ovčáky a boxery. Přes doporučení majitelů bull plemen jsem se s Chels dostala na individuální výcvik k Adamovi Holeksovi. Před první lekcí jsem byla nervózní více než to štěně, ale Adam je velký profesionál a jeho přístup a trpělivost byly fantastické,“ chválí pomoc od profesionála Urbanová.
Právě u tohoto trenéra se prý inspirovala a začala lidem vyvracet mýtus, že je svalnatý klabonosý pes podobný žralokovi stejná krvelačná bestie… Naopak, její bulík začal pomáhat lidem: „Pod Adamovým vedením jsme se postupem let propracovaly s Chels ke canisterapii a složení potřebných zkoušek. Chodila po té do mateřských školek a domova seniorů jako terapeutický pes. Někteří z klientů domova seniorů mají doteď na pokojích fotku s Chels.
Protože mi po pěti letech přišlo, že soužití s bulíkem je fajn a vlastně mi je ta jejich tvrdohlavost moc sympatická, přišla k nám do rodiny druhá fenka s klabonosem - Stella. I ona prošla výcvikem u Adama. Okolí moc nechápalo, že si pořizujeme druhého psa, když spíš všichni čekali, kdy založíme rodinu,“ vzpomíná chovatelka.
play_fill
A jak připravit psa na příchod dítěte? Věnovat tomu vůbec zvýšenou pozornost? Nebo nechat věcem volný průchod? To jsou otázky, které proudí hlavou asi každé nastávající mamince, která má doma psa. Odpovědi zná Kateřina Michálková, průvodce psů životem lidským.
Rada zkušeného
„Příchod dítěte dokáže být stres pro všechny členy domácnosti. Proto je dobré psa postupně již během těhotenství připravovat na to, že denní režim může být jiný, doma přibude postýlka, kočárek, nebude moci spát v posteli, nedostane tolik pozornosti, bude v klidném bytě proudit více emocí a budou nové pachy. Právě příchod z porodnice může být asi prvním kritickým bodem celého procesu. Zkuste psa seznámit s novorozencem venku ve vajíčku z auta. Pes je „mimo domov“, má více pohybu a volnosti, může vyběhat stres a dítě je přitom bezpečně uloženo. Mně se osvědčuje položit vajíčko na zem a nechat všemu klid a volnost. Neznám psa, který by šel sám od sebe zakousnout novorozence,“ vysvětluje průvodkyně psů životem lidským Kateřina Michálková.
Do rodiny Urbanových přišlo miminko, když bylo bulteriérce Chelsince šest a klabonosé Stellče něco přes dva. Společné soužití dvou psů a malého miminka bylo podle slov Babety Urbanové doslova protkané krásnými momenty „Čuby se vedle malého Daníka střídaly, ležely u něj, po návratu z procházky kontrolovaly kočárek a nespustily oči ze žádné návštěvy, která brala syna do ruky,“ přibližuje společné soužití s tím, že samozřejmě musela dávat pozor aby fenky malého nezranily. Ne útokem, ale spíš bulteriéří nemotorností.
Bezpečnost na prvním místě
„Hlavně jak malý začínal lézt a pak chodit, tak když každá z nich vážila plus mínus dvacet kilo a pohybovaly se volně po bytě, tak aby syna třeba neporazily. A to platí nejen u bulteríéřího záchvatu radosti, kdy se pes točí a proběhne byt rychlostí blesku, ale obecně. Miminko, batole nebo malé dítě váží méně než pes a je opravdu potřeba si uvědomit rizika srážky, pádu, shození ze schodů a podobně,“ doporučuje zásady Urbanová a přidává další důležitou věc: Je velice důležité dopřát všem členům domácí „smečky“ možnost nerušeného odpočinku a znát alespoň základní psí signály. Pes určitě není povinný nechat si líbit všechno a pokud dává najevo, že se mu něco nelíbí, je úkolem dospělého dopřát psovi klid a úměrně věku dětem ukazovat, jak k psovi přistupovat a neubližovat mu.
Jde to i laskavou cestou s respektem ke všem členům domácnosti, bezpečnost by ale měla být vždy na prvním místě. „Proto třeba u nás doma syn nikdy nemohl tahat psy za uši, ocas, malovat po nich, narážet do nich odrážedlem či podobné činnosti, které známe z videí na sociálních sítích. Pokud si společně se psy hrál, nebylo to nikdy o samotě a vždy v bezpečném prostoru. Naopak, pokud chtěla zejména Chelsea s malým odpočívat mohla. Lidský kontakt jí byl příjemný a od miminka měli spolu usínací rituál, kdy v kontaktu “kůže na chlupy” usínali s klidným dechem oba,“ vzpomíná s tím, že po smutném úmrtí jejich první fenky se rodina rozhodla pro pořízení nového parťáka a podle hesla jednou bulík, vždycky bulík, měli hned jasno, jaké rasy další fenka bude.
Jednou bulík, vždycky bulík
Je to bílá bulteriéří holčička Odettka. „Každá z našich bulteriérek měla a má v Daníkově životě jinou roli. Chelsea byla psí chůva, jeho průvodkyně a bezedná dojídačka svačinek. Stella mu ukázala, že i pejsek nemusí mít vždy náladu a chuť si hrát a nyní s ani ne půlroční Odettkou vyrostou společně,“ těší se maminka a chovatelka bulteriérů Babeta Urbanová.
