V době bujarého mládí jsem nejvíc času prožil na volejbalovém kurtu, v Plzni studoval Pedagogickou fakultu, s neúspěšným finišem, pak už mě rodiče nasměrovali k tomu, co se jim zdálo pro mě nejlepší, a jsem jim za to vděčný.
Odmala se sportem
Odmala jsem prý "jako komentátor" poskakoval se švihadlem v ruce a křičel do dřevěného madla: Góóól!, když ho vstřelili bratři Pospíšilové, mistři světa v kolové, až babička málem ohluchla (později ochluchla opravdu, ale snad ne proto), a tak mě přihlásili do konkurzu českobudějovického studia Českého rozhlasu. Uspěl jsem a vydal se na trasu, která je krásná, nelehká, mění se...
Doba nedigitální
Pamatuji v médiích ještě dobu nedigitiální, neinternetovou. Nebyla horší, byla jiná. Emailem nic poslat nešlo, nebylo odkud, nebylo kam. Zkušenosti nasbírané za téměř třicet let práce v novinařině se snažím prostřednictvím stránek Deníku předávat dál. A v redakci alespoň část z nich předávám mladším, jako to udělali ti starší, když já začínal.
Osobnosti v životě
Občas si připomenu osobní setkání s Emilem Zátopkem, jeho paní Danou, Věrou Čáslavskou, se Štěpánkou Hilgertovou, na vlastní oči jsem viděl anglickou královnu, stále jsme v kontaktu s Kateřinou Neumannovu. Jsou to setkání, která obohatí, můžete z nich čerpat celý život.
Doba koronavirová a sport
Na regionální úrovni svět sportu nezastaví nic. Ani koronaviry. Možná se v této době hráči tolik nehoní za balonem, ale jejich manželky šily roušky, tátové se učili doma s dětmi, prostě svět sportu jede dál a to mě na něm nesmírně baví.
Rodina
Mám tolerantní manželku, tři děti, dvě vnoučata, to je sport, běh na dlouhou trať, sám o sobě.
