„Paní Veverková, dostavte se za mnou prosím do školy. Váš syn kreslí nemístné komiksy a věnuje se špatné literatuře.“ Takhle jsem začal psát, respektive kreslit. Začátky byly úsměvné, tenkrát za ně padla asi i facka. Jenže mně se líbilo rozesmívat postavičkami, hláškami a slovy spolužáky.
Pravda je, že knížky, časopisy, čtení a psaní mě bavily už jako mladého kluka. Posílal jsem dokonce holkám i vlastní básničky. Po dvaadvaceti letech, kdy mě vyhodil studijní kolotoč do světa, jsem měl obrovské štěstí, že mě na měsíční zkoušku vzali do Mosteckého deníku.
Protáhla se na čtrnáct let a já zjistil, že každý den může být jiné dobrodružství. Od divadla, kultury, policejních a hasičských svodek či zdravotnictví jsem se dostal až ke sportu. Už mi zůstal. Nelituji. Osobně jsem poznal a vyslechl stovky neskutečných příběhů, které jsem mohl dál poslat do světa.
O novinařině se říká, že je zabijákem času. Je to pravda – pár mých bývalých přitelkyň by to asi potvrdilo, že chtěly trávit víkendy jinak a mí kamarádi by to klidně podepsali. Dodatečně se všem omlouvám. Já ale nikdy nelitoval a jak jsem řekl, psaním pro lidi se mi splnil sen kluka, kterého bavila slova už na základní škole.
