Text slavné písně z roku 1968 zní každému v uších, když si vzpomene na vzácnou osobnost prvního polistopadového prezidenta. Bylo by smutné vzpomínat na Václava Havla pouze jako na osobnost listopadu 1989. Již předtím je významným dramatikem, spisovatelem i publicistou. Je za své názory několikrát vězněn, a právě proto, že si dokázal zachovat mravní integritu, navazoval v těžkých časech na českou duchovní tradici. Jejím specifikem je hledání pravdy nikoliv pouze jako výrazu souhlasu nebo nesouhlasu se skutečností, ale hlavně jako mravní maximy. Václav Havel v těch klíčových letech navázal na duchovní odpor, který sahá až k Janu Husovi, Komenskému a Tomáši Masarykovi. V tomto souboji mezi dobrem a zlem není důležité, jakou má kdo moc, sílu, ale jak jeho slova a činy spolu souzní. Jestli se spolu rýmují.

Lidé z Tábora nikdy nezapomenou na ten vzácný okamžik, kdy se Václav Havel již jako prezident naší republiky objevil na balkoně staré husitské radnice. Prý tehdy své spoluobčany vyzýval, aby si s ním zazpívali píseň Kdož sú boží bojovníci. Celý příběh českých dějin, a v tom mu Havel rozuměl, je vyprávěním o lidské touze po svobodě. Tato svoboda je možná pouze tam, kde vítězí pravda. Ve svém politickém odkazu nám zanechává Václav Havel výzvu, abychom přes všechny nesnáze, starosti a nedostatky demokracie, věřili v tento systém a bránili jej proti všem, kteří se jej snaží pouze zneužívat.

Havlův osud tedy zůstává vepsán do naší paměti a nikdo nezapomene na jeho slavný první projev v roli prezidenta: „Nepředpokládám, že jste mě zvolili do této funkce, abych i já vám lhal.“ Loučíme-li se v těchto dnech s Václavem Havlem, zůstává nám na rtech prosba: Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, ty ať pominou.

RICHARD VLASÁK