Jsou chvíle, které jsou k neuvěření krásné, jímavé a nemusí jít ani o umělecké dílo, ani o přírodní scénu, kterých se nám obzvláště v letních podvečerech bude nabízet nespočet. Viděl jsem, jak otec učí syna jezdit na kole, matka byla připravena kdykoliv zasáhnout. Vrávoravou jízdu, když rodič pustil kolo, nahradilo až poněkolikáté sebevědomé šlápnutí do pedálů. Nějaký ten rok bude chlapec jezdit na dvorku, po ulici, ale pak mu bude každá cesta připadat zajímavá, každý výlet bude objevem…
V pondělí v 10 hodin bude vyhlášena vesnice roku našeho kraje. Soutěž sleduje povznesení lokání hrdosti, zlepšení životních standardů venkovských obyvatel i prostředí, v němž žijí. Za dvacet let cesty k demokracii se jihočeská vesnice změnila k nepoznání. Někde se podařilo obnovit stará selská hospodářství, jinde tradice. Všude se pokusili a pokouší přivést mladé lidi zpět na venkov. To se nepovede, pokud v obcích nebude dostatečné zázemí – školky, školy, obchody se smíšeným zbožím, hřiště, koupaliště. Ale to všechno musí být založeno na ochotě něco pro svou ves udělat, věnovat jí svůj čas. Slovo obec značí pospolitost, vzájemnost. V našich zeměpisných šířkách k takovým hodnotám přispívaly různé spolky, lidé měřili čas odbíjením klekání.
Přeji sobě i vám, milí Jihočeši, abychom uměli rozumně spojit minulé, současné a budoucí. Abychom se nebáli spravovat nejen vlastní domy, ale i prostranství před nimi a mnohem dál.