Kliknutím zvětšíte
Zdravím Tě, milý táto.
Psát dopis lidem, kteří opustili náš trojrozměrný, respektive čtyřrozměrný svět, se může zdát venkoncem pošetilostí. Ale pokud tito lidé žijí ve vzpomínkách, v naší paměti? Jak je to vlastně s Tvým „odejitím"? Vždyť kolikrát jsem se za těch třiatřicet let, co tu fyzicky nejsi, s Tebou radil a poměřoval své konání Tvými názory, Tvými činy. Kolikrát jsem vyprávěl svým dětem Tvé či naše příběhy… Tak jakýpak konec, vždyť ve svých dětech jsme nesmrtelní.
Svět se mění, ale lidé moc ne. Jsou pořád mnozí z nich skvělí, pracovití, obětaví, ale taky je mezi nimi i dost darebáků a budižkničemů. Když chceš, můžeš svět milovat, ale taky v něm najdeš tolika špatností a smutku, až je to k nepochopení. Komunisti už lidem neberou svobodu, důstojnost a slušnost, ale místo nich se objevilo dost obchodníků se strachem, veksláků s nadějí a zlojedů, okrádajících lidi o jejich rozum i peníze a kazících zdravý vzduch. Ale dá se s tím prát a nedat se, když k tomu lidi mají vůli. A občas to i k něčemu je, když lidi mají vytrvalost.
Víš, co je skvělý, táto? Není válka. Tedy alespoň v Evropě ne, i když po ní běhají magoři, kteří se s tím nějak nemohou srovnat. Ty, který ses narodil před první světovou válkou a kterému po různých bojištích zahynulo dost příbuzných, bys to jistě ocenil daleko více než my, kterým to už ani nepřijde. Kamarád Arnošt Lustig říkával: „Hele, bejku, dokud lidi nelítaj' komínem v koncentráku, tak se se světem furt dá dělat něco k lepšímu." A tak se o to také nějak snažím. Říkával jsi mi: „Buď hrdej na svý jméno, neohýbej hřbet a při cestě na kopec nezapomínej na lidi, kteří nemají dost síly, aby tam také vylezli." Jo, snad to i nějak dokážu. Ale to by Ti měli spíš povědět druzí.
Co by Tě potěšilo, je, že Tvoje Jiřinka pořád žije. Už devadesát šest let. Není to úplně jednoduché, a proto musí být v pečovatelském ústavu. Ale drží se. Každý den tam u ní někdo z nás, vašich dětí, je. Dost se jí po Tobě stýská a věří, že se potkáte… No, pokud Tvá duše už zase někde po světě neběhá, tak věřím, že to vyjde!
Tvoje Šumava je pořád krásná i přes různý brouky, kteří ji okusují. Nevím, jestli se tam chytne ještě tolik ryb jako dřív, ale bylo by Ti tam určitě ještě krásněji, než když jsme tam žili pohromadě. Už proto, že můžeš všude po kopcích a nebrání Ti v tom ostnatý dráty.
Jo a chleba nevyhazuju. Snažím se ani kousek, protože si pamatuju na Tvé vyprávění o bídě z první velký války. Snažil jsem se to naučit i své děti. Snad se to podařilo.
Tak zase někdy, milý táto. Ve vzpomínkách či mezi hvězdami.
Tvůj syn Jiří
28
15
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
