Měl jsem a mám veliké štěstí, že jsem se před osmi lety seznámil s paní docentkou Evou Melmukovou. Mé osobnostní hledání, duchovní směřování a nakonec i politické názory ovlivnil tento ryzí a mravní člověk s laskavým srdcem a otevřenou myslí. Nevzdala se svých názorů ani v letech nejtvrdší komunistické tyranie 50. let, její kázání přitahovala davy do smíchovského sboru, protože to bylo jedno z mála míst, kde se neříkaly nesmysly a myslelo a věřilo se svobodně.
V roce 1989 se těšila z nově nabyté svobody, ale viděla, jak se její ideál obnovy země v duchu masarykovských tradic pomalu rozpouští v marasmu klientelismu, rozbujelé korupce i politické blamáže. Věnovala se však nejdůležitějšímu úkolu –kázání slova Božího a výchově nových generací mladých nadšenců historie. Věřila, že tak pomůže zlepšení situace v „naší republice“. Tak jsem ji také poznal. Paní docentka mne naučila rozpoznávat pozlátko od skutečného obsahu, kritickému myšlení i odvaze víry. Vždy, když slyším její hlas nebo se s ní mohu setkat, setrváváme v dlouhých, nekonečných debatách a mohu být jen vděčný za každou takovou chvíli.
Paní docentka byla také první člověk, který mi byl skutečně schopen vysvětlit , kdo byla Milada Horáková, oč jí ve víře, životě i politice šlo. Naše politická, kulturní i duchovní reprezentace často tápe, chybí jí myšlenka nebo dokonce pevný postoj. Milada Horáková netrpěla ve svém rozhodování takovým nedostatkem. Věděla, že demokracie není cílem, ale prostředkem na cestě k sociálně spravedlivější, otevřenější společnosti, a tím k větší vzájemnosti. Demokracie v tomto pojetí představuje podmínku k hledání Božího království i ve věcech zdánlivě světských, tedy politice.

richard.vlasak@denik.cz