Mladý Ukrajinec v Plzni znásilnil patnáctiletou dívku a pokusil se ji zavraždit. Jen neuvěřitelná duchapřítomnost jí zachránila život.
Ačkoli k soudnímu rozhodnutí je ještě daleko, pravděpodobný viník je ve vazbě a policie si je vším jista. Nezdá se tedy, že by měl v případu nastat nevídaný obrat, jak se to někdy stává.
I když je Česko počítáno k hodně bezpečným zemím, podobné ničemnosti se dějí. Nedávno byl odsouzen muž, který zabil svou manželku. Ochromil ji taserem. Posadil jí do auta a zapálil ho. Cítila, jak hoří, a nemohla nic udělat. Podlý vrah chtěl, aby to vypadalo jako autonehoda. Byl dopaden a spravedlnosti bylo, jak se říká, učiněno zadost.
Lze však vůbec mluvit v případech takového násilí o spravedlnosti?

Proč o tom píšeme? V tom druhém případě je viník Čech, v prvním Ukrajinec. To vzbudilo pobouření. Část občanů se domnívá, že ukrajinským uprchlíkům dopřává stát příliš. A ti nejsou vděčni, ale roztahují se a působí zlo. Lhostejno, že mladý násilník podle všeho nebyl uprchlík.
Je skoro banální psát to, co zdůraznil ministr vnitra Vít Rakušan: Každý zločin je individuální a nelze za něj přisuzovat kolektivní vinu. Kdo by s tím dnes nesouhlasil? Jenže ten iracionální sklon v lidstvu je.
Vzpomeňme na Dreyfusovu aféru či hilsneriádu. Francouzi a Češi nebyli zfanatizovaní jako později Němci. Přesto se kvůli domnělému vyzvědačství či vraždě antisemitismus stal náhle hlasem většiny.

A je tu ještě jeden nesamozřejmý problém. Přehnané líčení ukrajinského hrdinství vzbuzuje v některých lidech odpor.
Nic není černobílé. Prezident Volodymyr Zelenskyj vyhodil šéfy všech armádních náborových středisek pro korupci. Je snadné si domyslet, z čeho povstala: Bohatší muži se vykupovali z účasti na obraně vlasti napadené ruskými agresory. Pochopitelné, leč nepříliš statečné.
Má-li se s tím člověk vyrovnat, musí zapojit rozum a cit. Rozum mu pomůže rozpoznat mediální mýty od rozporné skutečnosti. Cit mu řekne, že ve všech národech a rasách jsou dobří a zlí.
A že uprchlíci před válkou si zaslouží naši podporu.