close Kateřina Součková z Budějovic vyrábí doma roušky pro své blízké. info Zdroj: Deník / Redakce zoom_in Jsou jarní prázdniny. Čechů je tam jistě hodně. Ale tak - snad to mají pod kontrolou, vždyť je to vyspělý evropský stát. I tak jsou ti lyžaři celkem odvážní jet si tam zalyžovat. No nic, jejich rozhodnutí. Německo, Rakousko, Španělsko - Česká republika. Nějak se nám to všem začíná vymykat z rukou. Stále tomu však nevěnuji primární pozornost. Přece jenom čtyři děti, práce, povinnosti… Zavřené školy? Panečku, to už zavání strachem z nadměrného šíření viru. Děti to berou jako prázdniny. Bodejť, vždyť i MHD má "prázdninový" režim.

Začínám si uvědomovat, že to bude těžké. Nejen z pozice společnosti. Tady se ukáže síla výchovy. V dnešním světě, kdy se každý cítí být svobodný, výchova je volná a každý jedinec má svůj názor, bude asi hodně těžké vysvětlit nutnost izolace. Prostě se nejde scházet s partou kamarádů, nejde jít jen tak na trénink nebo jet na zápas, na brigádu či si sednout někam na kávu. Proč? Mami nešil, tady na jihu ještě nemáme ani jeden případ. Plné košíky trvanlivého jídla v obchodech jen dokazují, že lidé začínají brát situaci vážněji. Nejde podle mě ani tak o to, že by jídlo nebylo, jde o to, že do toho obchodu bude muset člověk dojít. Zbytečná možnost nákazy. Dnes už nejsme zvyklí mít zásoby jídla na delší dobu. Mnoho našich rodičů by nás strčilo do kapsy.U nich by se dalo přežít klidně do švestek :)

Zavřeli už i školky, hranice, některá města. Do autobusů už jen s rouškou. Jinak ne. Plný facebook, instagram počtů nakažených, obětí. V Itálii to roste před očima. 300 mrtvých za den? To je asi hlavní argument, který přesvědčuje mládež, že je lepší si stáhnout třeba minecraft. To, že politici měli začít řešit ochranný materiál už v lednu, kdy se to smetlo z bodu programu, vůbec nebudu řešit. Prostě se to stalo a uvidíme, jak si s tím poradíme. Naštěstí jsme jako Češi celkem zruční a vynalézaví, proto nás nedostatek roušek může sice zaskočit, my si je ale ušijeme.

Horší to bude se studem, který máme, když je nosíme. Snad už se bude stydět spíš ten, který ji na hlavě nemá. Nebo aspoň šátek přes ústa a nos. Já vím, je to nepohodlné, člověku se mlží brýle, má pocit, že nemůže dýchat. Vše je ale o zvyku a lepší přece něco než nic. Kurzy šití a mnoho dalších blogerek a influencerů dává na sociální sítě návody, jak si roušku ušít. Nejsem sice švadlena a stroj vlastní pouze moje dcera, ale nedalo mi to, návod jsem si stáhla, udělala šablonu, vytáhla stará prostěradla a jiné možné látky, které jsem doma našla, a usedla k šicímu stroji. Zjistila jsem, že nemám bílou nit, na bílých tkalounech bude vypadat barevná asi dost výrazně. Ani to mě ale nezabránilo roušky ušít. Je přece úplně jedno, jak v tom budeme vypadat. Důležité je, že je to aspoň nějaká překážka v šíření nákazy. Mnoho lidí argumentuje tím, že rouška nás neochrání - JEN ty druhé. Tak proč nad tím vůbec přemýšlíme? Pokud druhého ochrání moje rouška, mě ochrání ta jeho, ne? Pokud zkrátím kapénky třeba ze tří metrů na jeden, proč nad tím vůbec přemýšlím? Vždyť je lepší udělat něco, než nic. Chraňme sebe, své blízké, rodiče. Nestyďme se nosit roušky. Nemysleme si, že nás se to netýká. Týká, bohužel.

Napsala Kateřina Součková, vychovatelka v domově mládeže, pěstounka, České Budějovice