Je to nejvíc nefér věc. Místo aby se individuální lidský život neustále vyvíjel a končil ideálně na svém vrcholu, směřuje ve své závěrečné fázi naopak dolů: Nechává nás chřadnout, senilnět, trpětv bolestech a depresích… Není snadné smířit se s představou, že nám v budoucnu nebude líp, ale hůř.

Království nebeské?

Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel

Křesťanství nám slibuje, že ta pravá odměna může přijít až pak: v podobě věčné blaženosti v království nebeském. Jenomže i kdyby tomu tak bylo, kladu si už dlouho následující otázku: Ve které své podobě vstoupí duše na onen svět? V té infantilní a otupené, v jaké se často nachází před smrtí, anebo v té svěží, vědomé, jiskřící myšlenkami, ve které se nacházela na vrcholu svých sil? Pokud připustím druhou možnost, zároveň tím připouštím, že duše (anebo vědomí) se s věkem neztrácí, ztrácí se jen jeho projevy tak, jak je zatemňuje stárnoucí tělo.

To by znamenalo, že i v případě stařečka trpícího těžkým Alzheimerem tam někde v pozadí jeho plná osobnost stále je. Bohužel to však příliš neodpovídá zkušenosti, kterou s takto postiženými lidmi zakoušíme.

Spisovatelka Alena Mornštajnová
Stáří je o chátrání ducha

Ve svém románu Pátý rozměr jsem nabídl pohled na náš svět jako na pětidimenzionální časoduchoprostor. Přičemž onen pátý rozměr ducha proniká do jinak neživého časoprostoru skrze život. Právě život sám svědčí o existenci tohoto pátého rozměru, je oknem, jímž do něj nahlížíme. Avšak zamlženým oknem, neboť jsme ukotveni v hmotné realitě našich těl.

Život zároveň dosvědčuje existenci časoprostoru, a tedy světa, neboť bez něj by nebylo diváka, a tedy ani objektu. Jakou povahu existence byl měl neživý vesmír, jenž by nikdo nenahlížel? V podstatě by neexistoval – slovo existence jako by se rodilo až se samotným životem.

Když hmotné tělo chřadne, okno se zamlží

Seriál Hlasů Deníku

• Významní čeští spisovatelé píší pro Deník.cz o stáří. 
• První text je od Aleny Mornštajnové, druhý od Michala Viewegha, třetí od Ireny Obermannové. Čtvrtým pak přispěl právě Martin Vopěnka.

V duchu tohoto mého pohledu lze vysvětlit i proces stárnutí: Okno do pátého rozměru ducha se nám otvírá tím jasněji, čím hlubší, plnější a vědomější život žijeme. Nejlépe do něj nahlížíme v okamžicích hlubokého uvědomění, propojení, v umělecké extázi, v dosažení vědeckého objevu, v záblescích filozofických pravd, v prožitku absolutní lásky, v oddanosti upřímné víry… To jsou ty okamžiky, v nichž i my cítíme, že se dotýkáme samé podstaty. Jenomže, jak už bylo řečeno, naše vědomí je nerozlučně spojeno s hmotným tělem. A to podléhá stárnutí.

Spisovatel Michal Viewegh
Staří pardálové a stárnoucí husy

Jak tělo stárne, připomíná se nám svými bolestmi a omezeními, a jak stárne i mozek, okno do pátého rozměru se opět zamlžuje – tak jako bylo zamlžené po narození. V drtivé většině případů pak neodcházíme ani z daleka v té nejplnější chvíli – tu jsme prožili mnohem dřív. Neboť „prach jsi a v prach se obrátíš“ aneb „z hmoty jsi vzešel, s hmotou jsi svázán a do hmoty se rozložíš“. Žádná vidina věčného života nás tedy nemůže utěšit ve chvíli smrti.

To, co nás utěšit může, je naopak vzpomínka na plnost, v níž jsme se během života ocitali – vzpomínka na život, který stál za to a skrze který jsme do pátého rozměru alespoň občas hleděli.

Bída postsocialistického stárnutí

Naše postsocialistické stárnutí nemůže být takovému pojetí více vzdáleno. Proto současná generace starých lidí je ve své většině tak marná a bezradná, negativní, bolestínská, nerudná. Ti, kteří svůj aktivní věk prožili v době normalizace, neměli většinou příležitost plně svůj život rozvinout. Ohlupováni základními jistotami, jako bydlení v paneláku, levná voda a elektřina, povinnost pracovat a zároveň možnost pracovat velmi vlažně a bez zájmu, nevšimli si, že tím zároveň skutečné životní výzvy obešli. Samozřejmě ne všichni – píšu tu o jevu, který byl převládající, netýkal se však každého.

Spisovatelka Irena Obermannová.
Veselý starobinec Sváti Karáska

Tato generace nyní starých lidí došla ke svému stáří, aniž plně dospěla, aniž se kdy postavila skutečně na vlastní nohy a vytvořila si svůj vlastní názor na život a svět, svou životem prověřenou a potvrzenou životní filozofii. A pozor: Takovou filozofii může mít i sedlák, který denně dře na poli, řemeslník, jenž pracuje ve své dílně, i dělník, který se zdokonalil ve svých schopnostech. Není to cesta jen pro vyvolené.

Staří jako ztracené děti

Zdroj: DeníkMísto vědomých starých, za které mluví jejich život sám, potkáváme dnes v nemocnicích i pečovatelských ústavech, stejně jako v lékařských čekárnách, na stanicích MHD, na poštách… ztracené bezradné děti bloudící mezi záchodem a kuchyní a mající pocit, že se o ně společnost má postarat, že jim něco dluží, že správné je neustále si stěžovat, nadávat na dobu, na mladou generaci, na nízké penze… A znovu musím říct, že to není případ všech, je to jen velmi silný, převažující trend.

Martin Vopěnka
Partnerství je málo

Naše stará generace (rozuměj nad 75 nebo nad 80 let) je jako generace ztracená. Není tu přítomna pro mladé jako vzor naplněných, tvůrčích, podnikavých anebo hrdinských životů. Prožila totiž většinu života se sklopenou hlavou, zalezlá ve svých mikrosvětech, zaopatřená reálným socialismem a zároveň jím zkorumpovaná, prožila život v rezignaci a kapitulaci. Očekává, že ji zaopatříme, což činíme, jak nejlépe nám to národní příjmy dovolí. Avšak na oplátku nám nemá co dát.

Dobrý příklad každého, kdo opravdu žil

O to víc vyniknou výjimky těch, kteří o něco po svém usilovali a nedali se odradit. Horolezci, kteří utíkali ke svým vrcholům, místní buditelé, kteří udržovali nějaký kus země nebo nějaký zvyk či usedlost či rodinný sad, odbojní myslitelé, vědci, umělci, sportovci… A samozřejmě také ti, kdo milovali a obětovali se pro druhé. Ve společnosti takového starého člověka je nám hned každému líp. Protože opravdu žil. A jeho naplněný život je i ve stáří s ním.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.

Pomozte vyvrátit klišé – klid a rybníky jižních Čech, Ostrava samé komíny a o Brnu lepší nemluvit?

Měl jsem strýce, který neměl rád Prahu kvůli její špíně a dýmajícím továrnám. Nakonec se ukázalo, že v ní nebyl čtyřicet let a když ji konečně znovu navštívil, zelené město ho překvapilo.

Připravuji článek, ve kterém bych si chtěl posvítit na klišé, mýty, stereotypizující informace a stigmata regionů. Známe to všichni, ať už jsme odkudkoliv. Jižní Čechy jsou pastorální kraj 19. století plný rybníků. Každý, kdo přijede do Zlína, mluví jen o Baťovi, jako by tam po 100 letech nebylo nic jiného. Ostrava je samý komín nebo horník a nejlepší pařby jsou ve Stodolní. Ústecký a Karlovarský kraj… škoda mluvit, to jsou jen chudé Sudety. Jižní Morava je plná vinic a krojů a jinak tam nic není. Brno je terčem mnoha vtipů a co koluje o Pražácích, to psát raději po desáté hodině.

Přitom všude po celé zemi je spousta šikovných a aktivních lidí. Ne všude je vždy vše ideální, ale když si člověk dá tu práci a někam zajede, je často překvapen, že už to dávno funguje a vypadá jinak. Některé věci jsou dokonce skvělé, ale místní je možná považují za samozřejmost.

Co byste rádi vyvrátili o místě odkud jste, kde působíte nebo žijete?

Co naopak chcete, aby lidé věděli? S čím chcete, aby si ho spojovali? Na co jste hrdí?

Pište nám do diskuse níže. Nejzajímavější příspěvky použijeme v článku.