Každý národ si vypráví o své minulosti příběhy, aby všechna data, osobnosti a seskupení dávala smysl. Hrdinové v nich hrají klíčovou úlohu. Švýcaři mají Viléma Tella, Slováci Jánošíka a my Jana Žižku. Příběhy mají pravdivý základ – švýcarský spolek vznikal ve 13. století, Slováci byli pod nadvládou uherských grófů a proti husitským Čechům se šikovala armáda srovnatelná s vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Jenže se vždy musí ukázat, že Tell existovat ani nemusel, Jánošík že byl vlastně Polák a Žižka před husitským obdobím obyčejný lapka. Vystřízlivění? Bolí z toho hlava? Nemusí. V legendách si vysníváme, jakými bychom chtěli být. A je lepší snít o volnosti, rovnosti a bratrství než o poddanství, vrchnostech a nadřazenosti. Snít budeme, s tím nikdo nic nezmůže. Ve stavu bdělosti ovšem snít nesmíme. Pro stavy snění chraňme památníky na ty, kteří toužili po lepším světě, pro stavy bdělosti se o něj pokoušejme a na to musíme mít promnuté oči.