Orlík – Motorový člun se prohání po hladině Orlické přehrady, jeho posádce mávají rozesmáté děti na nafukovacích matracích i rybáři, pro které není ideálnější dovolená než ta s prutem.
Motorový člun nepatří bohatým rekreantům, ale policistům ze Zvíkovského Podhradí, kteří mají jízdu po hladině přímo v popisu práce. Při jedné jejich letní cestě jsme se s nimi vypravili na obhlídku i my.
Monopol na vodu
Policejní člun kotví na okraji kempu Štědronín na Orlíku. V plechové boudě bývají obvykle zakotveny dva čluny, ale jeden je nyní v opravě. „Když byly v opravě oba, vypomohl nám státní rybářský svaz,“ prozrazuje sedmatřicetiletý policista Tomáš Souhrada a nese do kotviště dva kanystry s naftou.
„Jeden člun je určen pro celoroční provoz, druhý pouze pro letní sezonu.“
Nasedáme do otevřeného člunu společně s píseckou policejní mluvčí Kamilou Ingrišovou, která nás na cestě po vodní hladině provází.
Pomalu vyjíždíme z kovové boudy. Dychtivě čekáme, až se člun rozjede po vodní hladině se zvednutou přídí.
„Jízdy patří normálně k naší službě,“ vysvětluje Tomáš Souhrada sedící za řízením.
„Hledáme odcizené lodě a motory, kontrolujeme černá tábořiště, nebo chytáme pytláky. Dohlížíme na pořádek na břehu, v kempech nebo na hladině. Zatímco břehy Orlíku patří pod různá policejní oddělení, voda je jenom naše,“ vysvětluje jedinečnost policistů ze Zvíkovského Podhradí.
„A motorový člun musíme umět řídit všichni. Když se třeba někomu na hausbótu udělá špatně nebo dostane záchvat, jedeme pomáhat. Někdy s námi jezdí i lékaři. “
Smutné hledání
Policisté na člunu asistují i u smutných událostí.
„Sem na Orlík jezdí ukončit svůj život lidé z celé republiky,“ prozradil nám ještě na břehu vedoucí obvodního oddělení ve Zvíkovském Podhradí Vlastimil Dvořák.
„Přitahuje je vysoký Podolský i Žďákovský most, ze kterého skáčou.“
Na dně Orlické přehrady v hloubce několik desítek metrů pravděpodobně leží další sebevrazi a možná i oběti trestných činů.
„Byl jsem v polovině 90. let u lovení sudů, ve kterých skončili oběti orlických vrahů,“ pokračuje Vlastimil Dvořák, který u policie pracuje již dvacet let.
„Pod hladinou je hrozně špatně vidět. Jsou tam pozůstatky po stavbě mostu, ocelová lana, lešení. To všechno ztěžuje pátrání po mrtvých tělech.“
Před několika týdny hledali policisté s člunem v Orlíku tělo mladíka, který zřejmě spáchal sebevraždu. Při pátrání jsou nasazeni i psi nebo vrtulník s termovizí.
„Již několik let je hledaný například Kamil Mrzílek nebo Mátl, kteří spadli, nebo skočili dolů,“ prozrazuje policejní mluvčí Kamila Ingrišová a její hlas přehlušuje řev motoru.
Na břehu sedí rybáři, do vody se noří malí i velcí rekreanti. Idyla prázdninového dne, slunce, silueta hradu Zvíkov. Pro policisty na člunu atmosféra pracovního dne.
„Občas máme problémy s agresivními rybáři nebo s opilými rekreanty,“ pokračuje Tomáš Souhrada.
Náš člun zamíří k hausbótu v jedné z mnoha zátočin. U něj se houpe rybářská loď ka s motorem. Tomáš Souhrada přelézá na hausbót a marně se snaží doklepat na majitele. Potom si kleká v rybářské loďce a opisuje číslo motoru.
„Mnozí lidé jsou nezodpovědní. Motory stojí desítky tisíc, ale nechávají je klidně bez dozoru. Zloději je kradou z vody hlavně v noci. Stačí, aby někdo přijel, přeštípne zámek, odtáhne člun za sebou a motor pak vyndá. Za pár minut má desítky tisíc,“ kroutí hlavou Tomáš Souhrada.
„Používají tiché elektromotory, že o nich ani nevíte. Jednou jsme jednoho zloděje naháněli, ale zmizel nám v mlze asi dvacet metrů od nás. Lidé se pak diví, že se jim motory ztrácejí. Teď jsem zkontroloval číslo motoru a prověřujeme, zda není kradený.“
Rybářovo přání
Pokračujeme v plavbě. „Od Zvíkova na Orlík je to jedenáct kilometrů, takže najedeme i přes dvacet kilometrů,“ vysvětluje Tomáš Souhrada.
„Průměrně jezdíme rychlostí padesát kilometrů za hodinu, člun dokáže jet až devadesátikilometrovou rychlostí. Ve člunu jezdíme ve dvojici, někdy s sebou bereme i lidi z rybářské stráže, psovody se psy, lidi z hygieny, zaměstnance z odboru životního prostředí nebo z živnostenského úřadu, kteří kontrolují kempy,“ vypočítává policista kategorie případných pasažérů, ke kterým jsme se pro dnešek přidali i my.
Míříme k jednomu rybáři na loďce, na přídi mu stojí pes. „Můžete nám ukázat doklady k rybolovu? Berou?“ táže se rybáře policista a muž ochotně vytahuje papíry a ukazuje vezírek s úlovkem.
„Mám jednoho kapříka, 46 centimetrů,“ ukazuje Vladimír Vaněk z Prahy, který má hausbót v nedaleké zátoce. „Jezdím sem na dovolenou už dvacet let a neznám nic lepšího,“ říká rybář. „Viď, Bertíku,“ dožaduje se souhlasu od svého chlupatého kamaráda.
„Jsem rád, že tu policisté jezdí a starají se o bezpečí a pořádek. Jen by měli jezdit častěji. Jenže to jim holt musí někdo přidat na benzín,“ pokračuje Vladimír Vaněk.
„Policie by měla být na vodě vidět pořád.“
To si ostatně myslí i sami policisté.
„Bylo by to lepší, ale policie musí šetřit,“ vysvětluje Tomáš Souhrada.
„Počátkem devadesátých let jsme tu měli dokonce i sedm člunů,“ doplnil pak informaci na břehu Vlastimil Dvořák.
Vyfoukaná služba
Člun pomalu míří zpátky do přístavu.
„Po dvanáctihodinové službě jsem celý vyfoukaný a bolí mě oči,“ připomíná stinnou stránku služby na hladině Tomáš Souhrada, který pracuje u policie již 15 let.
„Někdy je to podobné, jako když jedete na motorce. Ale výhoda je, že nemusíme mít na hlavě čepici,“ směje se muž v uniformě. „Uletěla by nám.“
Loučíme se na břehu. Cestou zpátky se stavíme na mostě. Dole pod námi projíždí policejní člun, který pokračuje v obhlídce.
Máváme jeho posádce z výšky desítek metrů a běhá nám mráz po zádech, když si představíme, že stejný pohled se naskýtá sebevrahům. I těm, po kterých se dosud pátrá. Třeba z policejního člunu.

Orlík dosud nevydal mladého jachtaře
Mezi smutnými oběťmi, které dosud Orlík nevydal, je také mladý jachtař Kamil Mrzílek z Neratovic. Zahynul tři dny před 19. narozeninami. Před pěti lety, v neděli 26. června 2005, spolu s kamarádem Jakubem Šenkýřem zabloudili v noci v lese a zřítili se ze skály. Oba se předtím zúčastnili závodu „Memoriál J. Šenkýře“. Cestou z vesnice Orlík ztratili orientaci a odbočili na vyznačenou stezku vedoucí k vyhlídce u Schwarzenberské hrobky. Nevšimli si, že cesta končí, a zřítili se dolů. Záchranáři později nalezli pouze tělo Jakuba. Pod skálou je hloubka až 55 metrů. Pozůstalí se tehdy rozhodli žalovat Povodí Vltavy, kterému patří pozemek, že nebezpečné místo nezajistilo zábradlím.